Článek
Martin Lecián vstoupil do světa zločinu dávno předtím, než vystřelil první smrtící ránu. Narodil se 31. října 1900 v Uherském Ostrohu do rodiny, která mu neposkytla žádné zázemí. Otec pil, hrál a děti bil, matka skončila v ústavu pro choromyslné. Martina jednou dokonce prohrál v kartách. Malému klukovi nezbylo nic jiného, než se naučit krást, aby neměl hlad. Stát ho místo pomoci poslal do polepšovny. Právě tam se naučil přežít a utíkat.
Když dospěl, jeho jméno už znali četníci po celé Moravě. Dvakrát byl soudně trestán, opakovaně kradl a měl za sebou i vloupačky. Navzdory chatrnému zdraví a nízkému vzrůstu ho v roce 1922 odvedli na vojnu. Z armády však pětkrát dezertoval. Po svém posledním útěku seznámil s Marií Křenovskou a společně začali vykrádat pokladny po celé Moravě.
Když ho v roce 1926 zadrželi v Přerově, poslali ho kvůli těžké tuberkulóze do vojenské nemocnice v Olomouci. Tam selhal dohled a Lecián uprchl.
Vrah četníků
Do ledna 1927 byl Lecián „pouze“ kasařem. To se změnilo 19. ledna, kdy byl ve Slavkově u Brna při vloupání vyrušen obecním strážníkem Rudolfem Hanákem. Lecián jej bez váhání zastřelil. O měsíc později zabil hlídače Františka Marčíka v jihlavském podniku Grafona. Další obětí se 8. března stal četnický strážmistr Antonín Stuchlý ve Veselí nad Moravou, který měl krátce po svatbě a těšil se na narození prvního potomka.
Od této chvíle byl Lecián vnímán jako extrémně nebezpečný pachatel. Maskoval se, používal převleky a paruky, nebál se přestřelek a po četnících střílel bez varování. Přesto se mu dařilo unikat rozsáhlým pátracím akcím, do nichž se zapojilo četnictvo i armáda. Na jeho dopadení byla vypsána odměna 10 000 korun.
Miláček bulváru
Ministerstvo vnitra posílilo pátrání a do terénu vyslalo policejní agenty v civilu. Hlídky dostaly rozkaz jednat bez váhání. Přesto se Lecián dál vyhýbal dopadení. U Polešovic se dostal do přestřelky, utrpěl zranění a znovu zmizel. Kriminalisté pracovali bez moderní techniky, bez balistiky v dnešním smyslu a bez databází. Museli spoléhat na svědky, informace z terénu a vlastní intuici.
Situaci navíc komplikovala média. Bulvární noviny z Leciána udělaly legendu. Psaly o jeho drzosti a chytrosti a vytvářely obraz lupiče-gentlemana, který okrádá jen bohaté. Četnictvo si uvědomovalo, že každý článek pachateli pomáhá, přesto nedokázalo tisk umlčet. Na služebny přicházely desítky falešných hlášení o údajném spatření hledaného muže. Vyšetřovatelé museli reagovat na každé z nich.
Dopadení a rozsudek
Zlom nastal 23. dubna 1927 v Novém Bohumíně. Policejní agenti Petr Halíř a Alois Kaluža dostali informaci o podezřelém muži. Nezvolili sílu, ale trpělivost. Přiblížili se k němu ve chvíli, kdy nečekal odpor, a zadrželi ho bez jediného výstřelu. Po měsících chaosu četnictvo konečně zvítězilo.
Vyšetřování pokračovalo v Olomouci. Kriminalisté skládali Leciánovu stopu krok za krokem, spojovali jednotlivé činy a vyslýchali svědky z celé Moravy. Před vojenským divizním soudem stanul muž obviněný z deseti vražd a desítek dalších zločinů. Proces trval šest dní a skončil rozsudkem smrti. Lecián se neodvolal a rovnou požádal prezidenta Masaryka o milost.
Prezident zvažoval s ohledem na Leciánovu smrtelnou nemoc doživotní trest. Lecián však znovu utekl. V noci z 25. na 26. září se zmocnil zbraně a zastřelil dozorce Ferencze Kisse. Tím si definitivně podepsal rozsudek smrti.
Dne 6. října 1927 v šest hodin ráno byl Martin Lecián popraven na dvoře olomoucké vojenské věznice. Popravu provedl kat Leopold Wohlschläger – ve své poslední službě před odchodem do důchodu. Tělo bylo pohřbeno na neoznačeném místě vojenského hřbitova v Olomouci-Černovíře.
Zdroje:
