Článek
Když se v Česku řekne „sudetští Němci“, většině lidí se nevybaví konkrétní tváře, ale slova těžká jako kámen: Mnichov, okupace, Benešovy dekrety, odsun. Slova, která se v české paměti vracejí jako výstražné tabule u zavřených dveří. Za nimi je ale i jiný svět – rodinné fotografie, ztracené domy, německé a české písně se stejnou melodií, kufry sbalené na padesát kilo a děti, kterým rodiče u železné opony ukazovali krajinu za dráty: tam jsme byli doma.
Právě tenhle svět chce do Brna přivézt Bernd Posselt, muž, jehož jméno v Česku dlouhá léta vyvolávalo podráždění i podezření.
Brno čeká historický moment
Sudetské Němce pozvala do Brna iniciativa Meeting Brno, která pořádá stejnojmenný festival včetně Pouti smíření připomínající poválečný odsun německy mluvícího obyvatelstva z Brna. Festival se uskuteční od 21. do 31. května, samotný historicky první Sudetoněmecký den na českém území pak od 22. do 25. května.
A právě tahle událost vyvolala vlnu emocí. Na brněnském zastupitelstvu proti akci protestovala zhruba dvacítka lidí, kritici mluví o urážce obětí nacismu i o nebezpečné symbolice. Posselt však tvrdí, že jde o pravý opak revanšismu. Podle něj má setkání ukázat, že smíření není slabost, ale jediný způsob, jak zastavit dědičnou nenávist.
„Nacismus byl první. Byl spouštěčem všech katastrof. Až pak následovalo vyhnání,“ říká Posselt. Hned ale dodává větu, která v Česku stále budí odpor: odsun podle něj nebyl nevyhnutelným důsledkem války, ale samostatným zločinem, který nelze omlouvat předchozím utrpením.
Pieta mezi šoa a Pohořelicemi
Posselt zdůrazňuje, že Sudetoněmecký den nemá být nostalgickou sešlostí lidí, kteří přišli vzpomínat na ztracenou vlast. Program je podle něj vystavěn hlavně kolem pietních míst a dialogu.
„Začínáme pietním aktem už ve čtvrtek u památníku šoa na brněnském nádraží. V pondělí pak končíme v Kounicových kolejích, což bylo centrum gestapa, kde vraždili Čechy, Židy i antifašistické Němce,“ popisuje Posselt.
Mezi těmito místy se uskuteční i obřad v Pohořelice u masového hrobu obětí brněnského pochodu smrti.
„Ale nebudeme jen vzpomínat, budeme diskutovat o budoucnosti. Máme programy pro děti, setkání menších organizací, přes sto aktivistů tam bude prezentovat své umění, jídlo nebo knihy. Je to nesmírně rozmanité,“ vysvětluje.
Právě proto prý nemá rád označení „sudetoněmecký sjezd“. „Není to sjezd, je to Sudetoněmecký den. Jako politik se na kongresech pohybuji celý život, ale tohle je akce pro každého – pro rodiny, staré lidi, děti, bude tam hudba a tanec.“
Děti u železné opony
Posselt se narodil roku 1956 v německém Pforzheimu. Jeho rodina pocházela z Jablonec nad Nisou a z Československa byla vysídlena v roce 1946. Odsun sám nezažil, vyrůstal však v rodině, kde byla ztracená domovina stále přítomná.
„Rodiče nás brali k železné oponě na hranicích a ukazovali nám zemi na druhé straně se slovy: Tam je to místo, odkud pocházíme,“ vzpomíná.
Silný moment podle něj přišel po sovětské invazi do Československa v roce 1968, kdy do Německa začali přicházet čeští uprchlíci.
„Tehdejší sudetoněmecký vůdce pan Böse pro ně otevřel naše vzdělávací střediska. Sloužila jako uprchlické tábory a od té doby existuje velmi silné pouto mezi českým exilem a sudetoněmeckými rodinami, zejména v Mnichově.“
Posseltův otec tehdy pracoval jako ředitel školy a doma svým dětem opakoval větu, která v rodině zůstala dodnes: „Děti, teď přicházejí Češi, jsou to naši krajané. Jsou ve stejné bídě, v jaké jsme byli my před třiadvaceti lety. Prosím, postarejte se o ně.“
„Moji nejlepší přátelé ve škole byli tehdy právě Češi,“ dodává Posselt.
Jeden národ, dva jazyky
Právě v tom je podle něj podstata sudetoněmecké identity. Tvrdí, že sudetští Němci nejsou úplně Němci ani úplně Češi, ale zvláštní směsí obou kultur.
„Sudetoněmecké a české lidovky jsou totožné, jen mají český a německý text,“ říká. Podle něj mají lidé z bývalého jazykového pomezí často blíž k sobě než k obyvatelům severního Německa.
Je to pohled, který část české veřejnosti odmítá. Historie česko-německého soužití byla totiž zároveň historií konfliktů, nacionalismu a tragédií. Posselt ale tvrdí, že právě společná kultura může být cestou ven z minulosti.
Muž mezi dvěma světy
Posselt je zároveň symbolem sporů, které nikdy úplně neutichly. Dlouhodobě kritizuje Benešovy dekrety a v roce 2003 jako poslanec Evropského parlamentu hlasoval proti vstupu Czech Republic do European Union právě kvůli tomu, že dekrety zůstaly součástí právního řádu.
Zároveň však dnes opakuje, že landsmanšaft neusiluje o vracení majetku a že hlavním cílem je smíření.
Možná právě proto budí tak silné emoce na obou stranách. Pro některé Čechy je symbolem nebezpečných sudetoněmeckých požadavků. Pro část sudetských Němců je naopak příliš smířlivý a „český“.
Minulost, která pořád žije
Brněnský Sudetoněmecký den tak nebude jen kulturní akcí. Stane se testem české paměti i schopnosti unést komplikovanou minulost.
Pro část českých rodin zůstávají sudetští Němci spojeni s okupací a rozpadem republiky. Pro část sudetoněmeckých rodin jsou Češi symbolem kolektivní viny a vyhnání z domova po staletích života v českých zemích.
Obě paměti existují současně. A žádná nezmizí jen proto, že se v Brně zazpívá hymna ve dvou jazycích. A nic na tom nezmění ani parlamentní fraška pod taktovkou ANO, SPD a Motoristů, jejichž poslanci vyzvali organizátory, aby od akce upustili.
Právě proto budou květnové dny v Brně mnohem víc než jen festivalem. Budou střetem dvou historických zkušeností, které se po desetiletích pokoušejí poprvé mluvit stejným jazykem.
Zdroje:
