Článek
Désirée se narodila 8. listopadu 1777 v Marseille do zámožné rodiny Françoise Claryho. Jako dcera obchodníka měla privilegované, ale ne aristokratické postavení. Vzdělávala se v klášteře, jak bylo zvykem pro dívky z vyšších vrstev, ale Francouzská revoluce v roce 1789 její vzdělání přerušila. Kláštery byly uzavřeny a jedenáctiletá Désirée se vrátila domů, kde pokračovala v domácím vzdělávání.
Setkání s Bonaparty
Rok 1794 přinesl rodinnou krizi. Bratr Désirée byl zatčen kvůli otcově žádosti o povýšení do šlechtického stavu. Désirée stávila několik hodin na úřadě, odhodlaná tam třeba nocovat, dokud jejího bratra nepustí. V kanceláři seděl Joseph Bonaparte, který její žádosti vyhověl. Ona ho na důkaz svého vděku pozvala do rodinného domu. Na návštěvu rodiny Claryových přišel Joseph se svým bratrem Napoleonem. Joseph se zasnoubil s její sestrou Julií, zatímco mladý a ambiciózní Napoleon Bonaparte si vybral Désirée. V dubnu 1795 byli zasnoubeni. Zdálo se, že Désirée čeká život po boku muže, který brzy ovládne Evropu.
Mladý ambiciózní Napoleon odjel do Paříže, aby začal uskutečňovat své plány. A to bez vlivných osobností nemohl. V jednom ze salónů potkal Josefínu de Beauharnais, tehdy vlivnou dámu a někdejší milenku direktora Barrase. Zamiloval se do ní a zasnoubení s Désirée zrušil. Dlouho se s tím nemohla smířit, ale její život neskončil. Přestěhovala se s matkou do Janova za Julií, provdanou Bonapartovou, kde její muž Joseph působil jako diplomat a později do Říma. Tam se krátce zasnoubila s generálem Duphotem. Tento vztah zosnovaný Napoleonem skončil tragicky – Duphot byl zabit při protifrancouzských nepokojích v Římě v předvečer jejich svatby v roce 1797.
Manželství s Bernadottem
Po návratu do Paříže se Désirée pohybovala v kruzích Bonapartů, kteří ji podporovali proti Josefíně. A Napoleon zařídil její setkání s dalším generálem, Jeanem Baptistem Julesem Bernadottem. V srpnu 1798 se vzali v civilním obřadu a Désirée získala ekonomickou nezávislost, což bylo pro tehdejší dobu neobvyklé. V roce 1799 porodila jejich jediného syna, Oskara.
Bernadotte byl loajální Napoleonovi, ale zároveň ambiciózní. Désirée se ocitla mezi dvěma světy. Bonapartové ji využívali k ovlivnění manžela, zatímco Bernadotte ji držel stranou svých plánů. Během Napoleonova převratu v roce 1799 museli manželé uprchnout z Paříže, Désirée se prý převlékla za muže, aby unikla. Žila v Paříži odděleně od manžela, který sloužil v armádě a informovala ho o politických událostech dopisy. Její život byl plný společenských událostí, tance a divadla, ale politiku ignorovala.
Nečekaná koruna
V roce 1810 přišel největší zvrat v Désiréeině životě. Její manžel byl zvolen následníkem švédského trůnu, čímž se Désirée stala korunní princeznou s oficiálním jménem Desideria. Tato zpráva ji šokovala. Milovala Paříž a o Švédsku, které její sluhové popisovali jako zemi ledních medvědů u severního pólu, nechtěla nic vědět. Odjezd oddalovala, jak jen mohla. Do Švédska dorazila až v prosinci 1810.
Švédsko pro ni bylo kulturním šokem. Zima ji deprimovala, sníh ji rozplakal, a dvorská etiketa ji dusila. Desideria se nedokázala přizpůsobit a v létě 1811 utekla zpět do Paříže pod pseudonymem hraběnky z Gotlandu, oficiálně kvůli zdraví. Ve Švédsku zanechala manžela, který si našel milenku a syna Oskara.
Život v exilu
V Paříži žila Desideria inkognito, ale její dům byl sledován tajnou policií. Udržovala kontakt se švédským velvyslanectvím a sloužila jako prostředník mezi Napoleonem a svým manželem, který začal prosazovat švédské zájmy proti Francii. Když Napoleon v roce 1813 vyhlásil válku Švédsku, Desideria se politice vyhnula. Po Napoleonově pádu v roce 1814 poskytla útočiště své sestře Julii, manželce Josepha Bonaparta a setkala se s manželem, který přijel do Paříže jako jeden z vítězných generálů. Do Švédska se však nevrátila, což vyvolalo spekulace.
Královnou proti své vůli
V roce 1818 se Bernadotte stal králem Karlem XIV. Janem, a Desideria se stala královnou. Zůstala však v Paříži. Teprve v roce 1823 se vrátila do Švédska, aby doprovodila snachu Josefínu z Leuchtenbergu, neteř císařovny Josefíny, která ji kdysi přebrala Napoleona. Tento návrat se stal trvalým, ačkoli Desideria nikdy nepřestala toužit po Paříži.
V roce 1829 byla korunována švédskou královnou. Její vztah s Karlem Janem byl přátelský, ale vzdálený. Šokovala dvůr svou neformálností – navštěvovala krále v noční košili během jednání s radou a často přicházela pozdě na večeře.
Nikdy se nenaučila švédsky a její pokusy o švédštinu byly zdrojem anekdot. Milovala tanec, módu a neformální společnost, ale dvorská etiketa ji odpuzovala. Šlechta ji zesměšňovala za její původ a neschopnost přizpůsobit se, ale postupem času byla její excentricita tolerována.
Excentrická královna matka
Po smrti Karla Jana v roce 1844 se Desideria stala královnou matkou. Její syn Oskar I. jí dovolil zachovat královské komnaty a dvůr, aby nemusela měnit své zvyky. Věnovala se charitě a podporovala chudé ženy šicími pracemi. Zůstala věrná svému pařížskému domu, který si udržovala až do smrti. V roce 1853 se pokusila vrátit do Francie, ale strach z cesty po moři ji zastavil.
Desideria byla známá svými výstřednostmi. Žila v obráceném režimu – spala ráno, vstávala odpoledne a v noci podnikala vyjížďky kočárem, které nazývala „Kring kring“ („dokola a dokola“). Často navštěvovala lidi neohlášeně, přijížděla na opery po jejich skončení a přiváděla děti z ulice do paláce, aby jim dala sladkosti. Jedna anekdota vypráví, jak strážce paláce viděl královnu v noci na balkóně a myslel si, že vstává před svítáním, ve skutečnosti ještě nešla spát.
Dne 17. prosince 1860, ve věku 83 let, Desideria zkolabovala po návratu z opery a zemřela ve Stockholmském paláci. Byla pohřbena vedle manžela v kostele Riddarholmen po katolickém obřadu.
Zdroje:
