Článek
Druhá světová válka zanechala hluboké jizvy nejen na obětech nacistického režimu, ale také na rodinách těch, kdo stáli v čele Třetí říše. Děti nacistických pohlavárů, jako byli Reinhard Heydrich, Heinrich Himmler, Hermann Göring či Joseph Goebbels, vyrůstaly v luxusu a privilegiích, stranou válečných hrůz. Po pádu nacistického Německa se však jejich životy dramaticky změnily. Musely čelit společenskému stigmatu, psychické zátěži a otázce, jak se vyrovnat s temným dědictvím svých otců. Například Edda Göringová, jediná dcera Hermanna Göringa, vyrůstala v paláci obklopená ukradenými uměleckými díly. Podobně děti Reinharda Heydricha, zastupujícího říšského protektora v Čechách, žily v relativním bezpečí na zámku v Panenských Břežanech. Tento život ve zlaté kleci však skončil s porážkou Německa v roce 1945. Jejich otcové byli popraveni, uvězněni nebo spáchali sebevraždu, rodiny se ocitly na okraji společnosti.
Osudy dětí Reinharda Heydricha
Děti Reinharda Heydricha nesly následky otcova postavení a zločinů dlouho poté, co skončila válka. Nejstarší syn Klaus Heydrich, narozený v roce 1933, zemřel tragicky v pouhých deseti letech, když ho v Panenských Břežanech, kde tehdy rodina žila, srazilo nákladní auto. Nešťastná událost se odehrála jen rok po atentátu na jeho otce a byla další ranou pro rodinu, která už tehdy čelila ztrátě postavení i ochrany režimu. Druhý syn Heider (nar. 1934) vyrůstal ve stínu jména, které se stalo symbolem teroru. Po válce se s matkou Linou a sourozenci přestěhoval na severoněmecký ostrov Fehmarn, kde rodina provozovala malý hostinec. Heider pracoval pro leteckou firmu Dornier-Werke a později se angažoval v sociálních službách. Veřejně se od nacismu distancoval, ale k činům svého otce se stavěl spíše vyhýbavě. Vzpomínky na dětství v Čechách podle něj nesly melancholii a nostalgii, nikoli reflexi zločinů, jejichž byl Reinhard Heydrich hlavním strůjcem. Dcery Silke (nar. 1939) a Marte (nar. 1942) byly v době války velmi malé a otce si prakticky nepamatovaly. O Silke se traduje, že studovala operní zpěv a krátce působila jako modelka ve Spojených státech. Marte údajně zůstala celý život v ústraní a pomáhala matce s provozem rodinného hotelu. Obě sestry se zjevně vědomě vyhýbaly pozornosti, snad jako způsob, jak uniknout tíži minulosti.
Gudrun Himmlerová a další
Stejně jako děti Reinharda Heydricha volila i potomci jiných nacistických pohlavárů odlišné strategie vyrovnání se s otcovským dědictvím. Gudrun Himmlerová, dcera říšského vůdce SS Heinricha Himmlera, svého otce až do smrti veřejně hájila. Podporovala neonacistická uskupení a vystupovala na jejich setkáních – byla jedním z nejvýraznějších případů popírání viny v rámci druhé generace.
Naproti tomu Niklas Frank, syn popraveného nacisty Hanse Franka, který se podílel na holokaustu miliónů Poláků a Židů, zvolil cestu otevřeného odsouzení. Ve své knize Der Vater nekompromisně analyzoval otcovu zločineckou minulost a nazval ho „slizkým pokrytcem“.
Edda Göringová, dcera Hermanna Göringa, se sice od nacistické ideologie nedistancovala, ale zároveň se neangažovala v žádných neonacistických aktivitách. Svého otce považovala za nespravedlivě odsouzeného a dožila v ústraní.
Synové Bormanna a Hesse a Mengeleho
Výjimečný případ představuje Martin Adolf Bormann, syn blízkého Hitlerova spolupracovníka Martina Bormanna, který se stal katolickým knězem. Bormann byl svým deseti dětem přísným a citově chladným otcem. Jeho nejstarší syn Martin se narodil v roce 1930 a stal se vůdcovým kmotřencem. Roku 1945 se ukryl pod cizím jménem u jednoho rakouského statkáře, nakonec byl ovšem odhalen a krátce vězněn. Poté vstoupil do jezuitského semináře, nechal si úředně zrušit druhé jméno Adolf a dosáhl vysvěcení na kněze. Nejprve působil na nebezpečných misiích v Africe, později se zranil při automobilové nehodě. Zemřel v roce 2013.
Wolf Rüdiger Hess, jediný syn Rudolfa Hesse, se narodil v roce 1937 a na otce si nemohl pamatovat, neboť Hitlerův zástupce roku 1941 za záhadných okolností odletěl vyjednávat o příměří do Británie, kde ho zadrželi a uvěznili. Po válce byl pak odsouzen na doživotí a v roce 1987 za mřížemi zemřel. Přestože měl povoleny návštěvy, až do roku 1969 se odmítal se synem osobně setkat a namísto kontaktu mu jednou měsíčně posílal dopisy. Wolf Rüdiger k němu přitom vzhlížel a vše, co kdy otec řekl či napsal, pro něj bylo svaté. Nikdy nepřipustil, že by jeho rodič spáchal něco špatného, a dokonce se zařadil mezi popírače holokaustu. Zemřel v roce 2001.
Rolf Mengele, syn nechvalně proslulého lékaře Josefa Mengeleho z Osvětimi, zůstal se svým jménem vnitřně smířen – tvrdil, že „je to prostě můj osud být jeho synem“, a navzdory tomuto stigmatu se snažil vést nenápadný, spořádaný život. Tyto příběhy ukazují, že trauma zločinů Třetí říše se nedotýkalo jen obětí, ale zanechalo hluboké stopy i v rodinách pachatelů – v podobě mlčení, viny, vzdoru či veřejného účtování.
Magda Goebbelsová: Tragédie dětí
Zvláštní kapitolou je osud šesti dětí Josepha a Magdy Goebbelsových. Magda, fanatická stoupenkyně nacismu, se rozhodla, že její děti – Helga, Hildegard, Helmut, Holdine, Hedwig a Heidrun – nemohou žít ve světě bez nacismu. 1. května 1945, po Hitlerově sebevraždě, je v berlínském bunkru usmrtily injekcemi morfinu a cyankáli. Tento čin šokoval i skalní nacisty a zůstává jedním z nejtragičtějších příkladů, jak ideologie zničila i nevinné životy dětí.
Život stranou veřejnosti
Děti nacistických vůdců se musely vyrovnat nejen s materiálními ztrátami, ale také s psychickým břemenem. Společnost na ně pohlížela s nedůvěrou, jejich příjmení vyvolávala odpor a často čelily odmítnutí ve vzdělávání či zaměstnání. Psychologové poukazují na to, že děti odsouzených zločinců trpí traumatem, stresem a pocity viny, i když samy žádné zločiny nespáchaly. Tyto pocity byly u dětí nacistických pohlavárů umocněny celospolečenským stigmatem a zájmem médií.
Americký novinář Gerald Posner poznamenal, že „hříchy otců poznamenaly druhou generaci Němců způsobem, který dokáže málokdo pochopit“. Mnozí z těchto potomků se cítili jako „věčné dětské zombie“, neustále prchající před minulostí. Přesto, jak zdůraznil vnuk Baldura von Schiracha, „vina je individuální, ne dědičná“.
Zdroje:
