Článek
Vlastně jsem o ní věděla jen málo. Po roce 1968 nesměla publikovat, k profesi se vrátila začátkem 90. let, kdy už byla dávno v důchodu. Její články, recenze i kulturní komentáře patřily k tomu nejlepšímu, co bylo možné v regionálním tisku i odborných kulturních periodikách najít. Vždy byla nalíčená, vkusně oblečená a dobře naladěná. Navíc šla s dobou. Postupně se naučila psát na počítači i posílat e-maily. Do poslední chvíle četla, surfovala internetem, používala mobil, chodila do divadla, na výstavy a na koncerty. Milovala život a nezanevřela na něj, přestože jí hodně vzal.
Dětství a mládí
Narodila se v roce 1919 v Hospozíně jako Anna Lhotáková. Její dědeček byl vzdělaný, politicky aktivní muž. Po první světové válce založil v obci komunistickou stranu a jejich rodina byla jediná, která pravidelně odebírala noviny s názvem Podřipsko. „Tyto noviny jsem už jako malá velmi milovala, hlavně jejich přílohu Hádankářský koutek. Říkala jsem si, že dělat noviny a oslovovat tím lidi musí být něco nádherného. To mi zůstalo dodnes,“ vzpomíná v rozhovoru pro Paměť národa. Rodina se záhy přestěhovala do Prahy, kde Anna nastoupila ke studiu Česko-Slovanské obchodní akademie. Zapojila do studentského hnutí Mladá kultura, kde se setkala s umělci a intelektuály, například s Juliem Fučíkem a Adolfem Hoffmeisterem. Díky učiteli češtiny začala objevovat svět kultury. A zamilovala se. Do sympatického kluka z bohémské rodiny, o němž až později zjistila, že je Žid. Jmenoval se Loris Sušický. Do jejich vztahu osudově zasáhla válka. Loris skončil v transportu do Terezína s konečnou stanicí Osvětim. Anně Fidlerové zůstal jen korespondenční lístek s rozloučením. Po zbytek života si vyčítala, že si ho nevzala, což by mu mohlo na nějaký čas zachránit život.
Setkání s Václavem Havlem
Protektorátní život jí ale přinesl i světlé chvilky. Pracovala totiž jako sekretářka ve Svazu průmyslu u Hugo Vavrečky. Ten byl v době narůstajícího ohrožení Československa ze strany sousedního Německa v září roku 1938 jmenován ministrem.
Vavrečka do úřadu chodil sporadicky a spíše pracoval z domova na Senovážném náměstí. Tam za ním Anna Fidlerová jako jeho sekretářka za prací docházela. V patře domu bydlely dvě rodiny, Vavrečkovi a Havlovi. Propojenými byty za dědečkem často přibíhal malý chlapec. „Jeho maminka, dcera Vavrečky, jej pořád odháněla. Byl to Václav Havel. Tak jsem poznala našeho budoucího prezidenta, tehdy mu byly dva roky…“
Takovou vzpomínku na Václava Havla má málokdo. Anna Fidlerová ji zveřejnila v tisku k příležitosti jeho úmrtí.
Po válce
V roce 1945 se provdala za Miroslava Linharta, důstojníka Československé armády, který se aktivně zapojil do Pražského povstání. Po válce se rodina stěhovala do Liberce, kde se Miroslav Linhart stal velitelem jednoho z nově vzniklých Pohotovostních pluků. V 50. letech byl z hodiny na hodinu suspendován a byl přidělen jako inventurník do podniku Drobné zboží. V roce 1965 předčasně zemřel. To už rodina žila v Karlových Varech.
Pražské jaro a perzekuce
V Karlových Varech se v březnu roku 1968 konala konference KSČ, kde zazněla ostrá kritika nejen ke krajskému a okresnímu vedení strany, ale i k politickým procesům 50. let a pochybným justičním postupům. Tehdy celostátně šokujícím výsledkem konference bylo nezvolení ani jednoho z bývalých tajemníků a vedoucích pracovníků v okrese, kteří si byli obhajobou svých dosavadních stranických pozic více než jisti. Den po konferenci vyšel v plzeňské Pravdě článek Anny Fidlerové s názvem Tři dny, které otřásly Karlovarskem. „Tento text byl mým hřebíčkem do rakve,“ vzpomínala později.
Tehdy už byl jejím manželem oblíbený dětský lékař a primář dětského oddělení karlovarské nemocnice Josef Fidler, který jejich osud po roce 1968 de facto zpečetil. S fanfarónstvím sobě vlastním maloval po okupaci vápnem v centru města nápisy OKUPACE a SVOBODA. Prověrkovými komisemi samozřejmě neprošli a dlouhých 21 let byli v hledáčku Státní bezpečnosti. Dr. Fidler musel opustit karlovarskou nemocnici a byl nucen pendlovat mezi různými ordinacemi v okrese. Anna nesměla psát. Začala pracovat jako uklízečka v Becherovce, o které vydala rok před tím knihu. Ale i tam byla soudruhům trnem v patách. Potkávali ji totiž při „ochutnávkách“ tohoto světoznámého likéru, a to jim bylo proti srsti.
Druhá šance
Ke své milované novinařině se vrátila jako 70letá dáma. Když jsem ptala, jaké to po těch letech bylo, odpověděla mi, že už s tím ani nepočítala. Vzala to jako příležitost. Druhou šanci. A zase byla z těch, které politici nemají rádi. Všemi silami bojovala proti zrušení profesionálního souboru Městského divadla v Karlových Varech. Její články i komentáře se objevovaly v celostátním tisku. Lidé se mění, politici nikoliv. Odpovědná náměstkyně se tehdy se zlou potázala, když chtěla redakcím v regionu zadat dehonestující inzerci. Všichni odmítli.
Poslední setkání
Naposledy jsem se s paní Fidlerovou potkala v létě roku 2015. Měla za sebou vážnou operaci, a i přesto přijela do knihovny vyprávět svůj příběh v programu Paměti národa. A vzpomínala s úsměvem. Třeba na to, jak jí Gagarin nechtěl dát rozhovor (nakonec ho přesvědčila) nebo na Arnošta Lustiga, který ji „balil“ v Mariánských Lázních.
Anna Fidlerová zemřela v roce 2016 ve věku 96 let. Na vlastní přání byla zpopelněna bez obřadu, ale její přátelé a rodina se s ní rozloučili při obřadu na vsypové loučce karlovarského hřbitova. Kytičku jí můžete položit k pomníčku v parčíku Anny Politkovské v Karlových Varech. Je na něm napsáno její životní krédo a zároveň poselství dalším generacím: „Neberte sami sebe příliš vážně, buďte nad věcí“.
Zdroje:
https://www.pametnaroda.cz/cs/fidlerova-anna-1919
https://cs.wikipedia.org/wiki/Anna_Fidlerov%C3%A1
