Článek
Důl Barbora, v roce 1990 ještě Důl 1. máj, byl srdcem ostravsko-karvinského revíru. Horníci zde, téměř sedm set metrů pod zemí, těžili uhlí v nebezpečných podmínkách. Ve sloji Prokop se skrývala vážná nebezpečí. Hrozili důlní otřesy, samovznícení, na místě se hromadil metan. „Když sfáráš, vyzveš přírodu na souboj. A ta se umí bránit,“ říká Václav Pošta, tehdejší velitel Hlavní báňské záchranné stanice v Ostravě.
V osudný den horníci pracovali na těžbě ve spodní části sloje, pod vrstvou, kterou už dříve vytěžili. Uhlí odvážely dopravníky, jinde se razily nové chodby pro další porub. Větrání fungovalo, ale staré, opuštěné prostory se staly pastí, kde se hromadil metan. Nikdo nečekal, že jediný otřes rozpoutá peklo.
Osudné vteřiny
V 16:07 zachytily přístroje otřes. Krátce poté přišel další záchvěv, který pravděpodobně uvolnil metanovou kapsu. V 16:10 udeřil výbuch. Tlakovou vlnu pocítili pracovníci v chodbách i v trafostanici. Čidla brzy ukázala smrtící koncentraci oxidu uhelnatého. „Bylo jasné, že se stalo něco strašného,“ vzpomíná Pošta.
V podzemí tehdy pracovalo 41 mužů. Jedni obsluhovali těžební stroje, druzí razili chodby nebo opravovali výlomy. Po výbuchu se ozvala siréna, která odvolala 245 horníků na povrch. Třicet dva jich však zůstalo uvězněno v dole.
Závod s časem
Záchranáři z Ostravy-Radvanic dorazili během minut. První čety sfáraly do dolu v 16:38, další se přidávaly z okolních dolů. Prohledávali chodby, ale závaly jim bránily v postupu. „Rozhodnutí postavit hráze a napustit dusík nebylo snadné,“ přiznává Pošta. „Věděli jsme, že devět mužů nemohlo přežít – oxid uhelnatý byl všude.“ Krátce po explozi záchranáři vyprostili tři zraněné, ale jeden z nich později v nemocnici zemřel. Dvacet těl našli během prvních průzkumů. Devět horníků se stále pohřešovalo.
Záchranné práce trvaly půl roku. Záchranáři razili nové chodby, aby se dostali k uvězněným. V únoru 1991 našli osm těl, poslední oběť, zámečník Josef Němec, otec dvou dětí, byl vyproštěn 26. dubna. „Najít všechny byla naše povinnost,“ říká Pošta.
Ne vždy se však oběti z řad horníků podaří dostat na povrch a řádně pohřbít. Novináři z Ostravska psali v minulosti o celých „podzemních hřbitovech“, kterým se šachta stala i náhrobkem. „V minulosti v dolech opravdu zůstávala spousta obětí. A někdy je tam musíme nechat i dnes, když je technicky nemožné je dostat na povrch, třeba když spadne chodba dlouhá 300 metrů. Sám jsem měl kolegu záchranáře, který také navždy zůstává v šachtě,“ vypráví Pošta.
Jiskra v metanovém moři
Vyšetřování ukázalo, že výbuch způsobila směs metanu a vzduchu ve starých prostorech. Otřes uvolnil metanovou kapsu, a explozi nejspíš vyvolala jiskra – možná od padajících kamenů nebo skrytého záparu. „Stačilo škrtnutí kamenů o sebe, a metan se proměnil v plamen,“ popisuje Pošta. Protivýbuchové uzávěry zabránily šíření katastrofy, ale škody byly obrovské.
Neštěstí nepřežili i tři záchranáři – Ivo Staněk, Petr Santarius a Josef Novák, všichni otcové nezletilých dětí. „Jejich jména jsou na pamětní desce v Hornickém muzeu,“ dodává Pošta. Nejstarší oběti přitom bylo 49 let, nejmladší byl devatenáctiletý René Hrdlica.
Zemřela nám Barbora
Důl Barbora ukončil těžbu v roce 2002. „Zemřela nám Barbora,“ řekl tehdy jeden z horníků se slzami v očích. Areál je dnes kulturní památkou, tichým pomníkem třiceti obětem. Pozůstalí stále hledají odpovědi.
Tragédie z roku 1990 připomíná, jak tenká je hranice mezi životem a smrtí v podzemí. „Metan je drak, kterého nezkrotíš,“ říká Pošta. Příběhy horníků, záchranářů a jejich rodin žijí dál – v pamětních deskách, vzpomínkách a tichém obdivu k těm, kdo denně riskovali vše.
Zdroje:
