Článek
Karel Höger se narodil jako nejmladší z třinácti dětí v rodině dělníka královopolské cihelny Františka Högera a jeho ženy Marie. Z dětí přežili pouze Karel a jeho o dva roky starší bratr Rudolf. Rodina žila skromně, ale Karel už v dětství projevoval lásku k divadlu. Společně se sourozenci hrál loutkové divadlo a v osmi letech se přidal k brněnskému ochotnickému spolku Divadlo Bratrství. Po maturitě na učitelském ústavu v roce 1928 učil v Lomnici u Tišnova, Deblíně a Brně-Židenicích. Přesto ho lákalo divadlo. Začal studovat na dramatickém oddělení brněnské konzervatoře, kam chodil i jeho bratr Rudolf a v roce 1932 školu dokončil. Další rok věnoval studiu estetiky na filozofické fakultě brněnské univerzity. Po vojenské službě se už učitelské dráze nevěnoval – místo toho přijal angažmá v brněnském Zemském divadle, kde od roku 1932 ztvárnil přes 120 rolí a působil i jako dramaturg a vedoucí dětských představení.
Praha a Národní divadlo
V roce 1940 se Höger přesunul do Prahy, kde přijal nabídku Národního divadla. Tento krok znamenal zlom v jeho kariéře. Společně s matkou se usadil na Letné a později si pořídil garsoniéru na Malé Straně, jejíž zařízení konzultoval s přítelem, brněnským architektem Františkem Kalivodou. V Národním divadle působil až do své smrti v roce 1977 a stal se jedním z jeho nejikoničtějších herců. Mezi jeho nezapomenutelné role patří Willy Loman ve Smrti obchodního cestujícího, kterou hrál od roku 1958 do 1965, nebo postavy v inscenacích jako Jan Hus, Cyrano z Bergeracu či Ráček.
Odboj a nespravedlivé nařčení
Během druhé světové války se Höger aktivně zapojil do protinacistického odboje. Pomáhal rodinám vězněných v koncentračních táborech, ukrýval majetek židovské rodiny, spolupracoval s podzemním hnutím na Moravě a dvakrát tajně navštívil terezínské ghetto, kam pravděpodobně dopravoval léky. Působil jako kurýr šifrovaných zpráv. O své odbojové činnosti však mlčel – podrobnosti vyšly najevo až po smrti díky jeho ženě Evě. Přes svou odvahu čelil po válce krutému nařčení z kolaborace kvůli fotografii z 24. června 1942, kdy herci v Národním divadle museli po atentátu na Heydricha povinně přísahat věrnost Říši. Höger, stojící na kraji, byl zachycen s vztyčenou pravicí, což vedlo k jeho rychlému veřejnému odsouzení. Účast pro členy Národního divadla přitom byla povinná, nepřítomnost se rovnala schvalování atentátu a za to hrozila nejenom smrt dotyčnému, ale celé jeho rodině. Na stejném shromáždění byla ale i například herečka Anna Letenská, kterou nacisti popravili. Důkazy o odboji použil jen jednou, aby se očistil a získal potvrzení o státní spolehlivosti.
Krakatit, Noc na Karlštejně a Rumcajs
Högerova filmová kariéra začala v roce 1941 větší rolí po boku Lídy Baarové ve filmu Za tichých nocí. Ztvárnil řadu historických postav, například Mikoláše Alše, Bedřicha Smetanu nebo Václava IV. v husitské trilogii. Exceloval i ve filmu Krakatit podle Čapkova románu, kde hrál inženýra Prokopa, a v 50. letech se prosadil jako kapitán Sboru národní bezpečnosti v kriminálních filmech. Jednou z jeho posledních rolí byl arcibiskup Arnošt z Pardubic v komediálním muzikálu Noc na Karlštejně. Jeho jemný, melodický hlas s moravským nádechem se stal legendárním. V rozhlase načetl desítky knih, jako Osudy dobrého vojáka Švejka, Příhody lišky Bystroušky či Klapzubova jedenáctka. Nezapomenutelný zůstává jako hlas Rumcajse, Cipíska a Manky v pohádkách o loupežníku Rumcajsovi. V televizi exceloval například v seriálu Byl jednou jeden dům nebo v inscenaci Romeo a Julie na konci listopadu.
Tichý vzdor
Höger učil na pražské konzervatoři, DAMU a FAMU, kde vychoval řadu talentovaných herců. V roce 1966 se stal profesorem na FAMU, ale v roce 1971 mu vedení školy snížilo úvazek. Po únoru 1948 čelil šikaně komunistů – kvůli čtení „podezřelé“ literatury, jako byl Peroutkův Dnešek nebo Tigridovy Obzory, dostal dvouletý zákaz natáčení filmů a čtvrtinový pokles platu. Přesto pokračoval v práci a v 60. letech si v inscenacích dovoloval jemné narážky na normalizační režim, což rozčílilo tehdejšího ředitele Národního divadla Přemysla Kočího. V roce 1977 se Höger ocitl v centru dalšího dramatu. Po povinném podpisu tzv. Anticharty, která měla odmítnout Chartu 77, se cítil zneužitý. Když ředitel Kočí vyhodil jeho kolegyni Vlastu Fabianovou, Höger ze solidarity podal výpověď. „Když si tady nezahraje Vlasta Fabianová, nebudu tady hrát už ani já!“ prohlásil a 2. května 1977 své rozhodnutí oficiálně potvrdil.
Tragický konec
Höger od roku 1970 bojoval s kardiovaskulárním onemocněním a anginou pectoris. Smrt jeho bratra Rudolfa v lednu 1977 ho hluboce zasáhla. Pouhé dva dny po podání výpovědi, 4. května 1977, zemřel na srdeční slabost během hospitalizace. Nedokončil roli primáře Sovy v seriálu Nemocnice na kraji města, kterou převzal Ladislav Chudík. Posmrtně vědci zkoumali jeho lebku kvůli vzácné abnormalitě – nesrostlé čelní kosti, která vytvářela výraznou rýhu na čele.
Karel Höger zanechal nesmazatelnou stopu v českém umění. Jeho herecká genialita, charisma a odvaha z něj činí jednu z nejvýraznějších osobností 20. století. Přes nespravedlivá nařčení a šikanu režimu zůstal věrný svým ideálům. Jak o něm řekl kolega Raoul Schránil: „Byl přátelský, srdečný, nikdy se nenadřazoval. Jeho postavy ho prolínaly, spalovaly a tryskaly z něj naprosto samozřejmě.“
Zdroje:
