Článek
V roce 1946, pouhý rok po skončení druhé světové války, se Československo jen těžko vzpamatovávalo z válečných útrap. Nehorší situace byla na Slovensku, konkrétně v oblastech, kde se odehrávaly krvavé tankové bitvy Karpatsko-dukelské operace. Vesnice Nižná a Vyšná Pisaná byly téměř srovnané se zemí. Pole byla zaminovaná a všude panovala neskutečná bída. Lidé žili v provizorních chatrčích z kmenů a chvojí, děti spaly po čtyřech na jedné posteli. Většina z nich trpěla podvýživou, nemocemi a očními infekcemi. Nebýt osmnáctileté studentky z Olomouce Květoslavy Axmanové, mnohé z nich by možná nepřežily.
Klavír ve sklepě
Květoslava se narodila do rodiny Františka Axmana, hrdiny z československých legií. Otec prošel sibiřskou anabází, bitvami u Zborova a Bachmače, a po válce se vypracoval u Československých státních drah na vrchního oficiála. V roce 1932 si rodina díky státní půjčce postavila dům v Neředíně, kde Květoslava a sestra Miluše prožily dětství plné sokolských cvičení. Válka přinesla hrůzu přímo do jejich zahrady. V květnu 1945, během osvobozování Olomouce, se rodina skrývala 14 dní ve sklepě zabarikádovaném pražci. Sověti stříleli z vedlejšího domu na německé zákopy na jejich zahradě. „Všechna okna rozbitá, fasáda plná děr po kulkách,“ vzpomínala. Aby přišli na jiné myšlenky, otec přestěhoval do sklepa klavír a nutil ji cvičit. Hudební nástroje byl symbol tepla uprostřed chaosu.
Sirotci v Údolí smrti
Po válce studovala Květa v Učitelském ústavu v Olomouci. Studenti zorganizovali sbírku šatstva pro postižené vesnice na Slovensku. Květoslava, spolu s kolegyní Věrou Kristkovou a dvěma gymnazisty, odvezla pomoc do Údolí smrti. To, co viděla, ji změnilo navždy. „Všude nášlapné miny, jediná zděná budova, děti spaly po čtyřech na posteli. Hrozná bída a utrpení,“ popsala. Sirotci ji prosili: „Vezměte si nás!“ Po návratu se rozhodla jednat. Pod záštitou nově vzniklé olomoucké pobočky Československé společnosti – organizace podporující česko-slovenskou spolupráci – začala sama připravovat příjezd 45 dětí ve věku 6–14 let do Olomouce na celý školní rok.
Květa měla neuvěřitelné organizační schopnosti. Nejprve musela překonat logistické překážky: vybrat děti přes místní úřady ve Svidníku, zajistit dopravu vlakem a telegraficky potvrdit odjezd. Telegram přišel 30. srpna 1946: „Děti v počtu pětačtyřicet odcestují o čtvrté hodině ranní“. Na olomouckém nádraží je čekala s lékařkou z Červeného kříže. Děti byly v žalostném stavu – podvyživené, bosé, některé s infekcemi oka. Květa je ubytovala dočasně v tělocvičně školy Komenia na slamnících, kde prošly prohlídkou.
Peníze sháněla v děravých teniskách
Poté sháněla finance: s osvědčením od společnosti obcházela renomované firmy jako Moravské železárny, provazárnu Manila nebo čokoládovnu Zora. Nevynechala ani olomouckého arcibiskupa Leopolda Prečana. „V děravých teniskách jsem chodila po fabrikách, tatínek se zlobil,“ vzpomínala. Získala 125 510 korun, zhruba 900 korun na jedno dítě měsíčně. Drobnou částkou pravidelně přispívali i zaměstnanci drah. Třináct dívek se podařilo ubytovat u sester Voršilek v penzionátu, kde chodily do školy; 32 dětí žilo u rodin, které odpověděly na výzvu společnosti. Květa sehnala výbavu: sešity z papírnictví, knížky u knihařů, aktovky od výrobce v Přerově, pastelky, pera, oblečení a boty. „Komplet jsem jim všechno sehnala,“ říkala. Navštěvovala je v rodinách, hrála jim na klavír doma. Několik sirotků zůstalo natrvalo, adoptovaly je moravské rodiny.
O zachráněných dětech nemluvila
Únor 1948 přinesl komunistický převrat. Rodině znárodnili pozemky, Květu přeřazovali do venkovských škol. V roce 1950 se provdala za Miloslava Bartoně, jehož tkalcovnu komunisté zabavili. Nejhorší osud potkal tetu Annu Axmanovou, řeholnici v Bruntále, která skončila ve vězení a zemřela na rakovinu v 1967.
Na rakovinu zemřel na konci osmdesátých let minulého století Květoslavě Bartoňové i jediný syn Miloslav. Do konce života byla přesvědčena, že to souviselo s výbuchem černobylské jaderné elektrárny. Její syn totiž tehdy zrovna pracoval jako instruktor lyžování na svazích Jeseníků, v oblasti nejvíce u nás zasažené radioaktivním spadem.
O zachráněných dětech nikdy nemluvila. „Mně těch dětí bylo strašně líto, a proto jsem to udělala,“ vysvětlovala. I když její vzpomínky natočila Paměť národa v roce 2016, přála si, aby je zveřejnili až po smrti. „Udělala jsem to, protože jsem měla ráda děti a chtěla jim pomoct. Tím to pro mě skončilo,“ řekla.
Život jí naplňovala dcera a vnučky. V roce 2017, po 71 letech, se setkala s Janem Izákem, sirotkem adoptovaným ve Skrbni. „Objímali jsme se, plakali. Přinesl kytici a vdolky,“ popsala setkání. O týden později s Annou Veichartovou (rozenou Štefaniskovou), která ztratila otce v válce. Anna ji našla díky Paměti národa.
Květa zemřela v roce 2017, bylo jí bezmála 90 let.
Zdroje:
