Článek
Varovné signály, že není něco v pořádku zaznamenala Kamila ještě před svatbou. Pavel, vyučený obráběč kovů, se zpočátku jevil jako muž, který může nabídnout stabilitu. Brzy však vyšla najevo jeho žárlivost, agresivita a potřeba vše kontrolovat. První facka přišla ještě před svatbou, ale těhotná Kamila, která se bála osudu svobodné matky ji ignorovala. Tento incident byl jen předzvěstí dvaceti let fyzického a psychického teroru.
Pavel bil Kamilu při sebemenším „prohřešku“, často výmyslu jeho mysli. Tahal ji za vlasy, kopal do obličeje, vyhazoval nahou do sněhu. Křičel na ni, obviňoval ji z nevěry a podkopával její sebevědomí. „Každá sestra je kurva,“ shazoval její práci zdravotní sestry. Izoloval ji od přátel a rodiny, manipuloval dcerami a dokonce bil zvířata. Pes zemřel na roztrženou slezinu a kočka po jeho útoku porodila mrtvá koťata. Kamila žila v neustálém strachu, maskovala modřiny make-upem a vymýšlela lži, aby zakryla pravdu.
Proč neodešla? Strach z osamělosti, finanční závislost, manipulace a občasné Pavlovy lepší chvíle ji držely v toxickém vztahu. „Bála jsem se, aby dcery nevyrůstaly bez otce, jako já,“ přiznávala.
Cesta k tragédii
Květen 2005 byl pro Kamilu bodem zlomu. Po dvaceti letech týrání se rozhodla, že už nemůže dál snášet Pavlovu krutost. Plánovala mu oznámit, že odchází a bude se stěhovat – toužila po svobodě pro sebe i své dcery. Tento den, jak popsala ve své knize Svobodná, i když za mřížemi, však skončil tragédií.
Pavel se ten večer vrátil domů z práce a Kamila se odhodlala k rozhovoru. Sedli si v obývacím pokoji jejich zlínského domu, Pavel otevřel láhev vína a začali diskutovat o jejich vztahu. Rozhovor se ale rychle zvrhl v hádku. Pavel, jak bylo jeho zvykem, začal být agresivní. Popadl Kamilu za ruku, srazil ji zpět na křeslo, když se pokusila odejít, a vychrstl na ni víno. „Zabiju tě!“ křičel, zatímco ji tahal za vlasy a strhl na zem. Kopal do ní, udeřil ji lahví a Kamila, zoufalá a plačící, se kryla rukama. „Tak to už udělej a nemel o tom!“ vykřikla v bezmoci.
Utíkala do koupelny, kde se pokusila uklidnit, ale Pavel ji následoval. „Promiň, pojď zpátky, dohodneme se,“ lákal ji, ale Kamila už jeho slibům nevěřila. Klíče od domu a její kabelka byly pryč – klasická Pavlovova taktika, aby ji uvěznil. Když se vrátila do kuchyně, situace eskalovala. „Zastřelím tě a pak sebe!“ vyhrožoval a Kamila, v afektu, mu odsekla: „Myslíš, že střílet umíš jen ty? Já mám taky zbraň!“ Vytáhla pistoli ze zásuvky a položila ji na stůl.
Pavla to zaskočilo. „Co to je? Kde jsi to vzala? Ty neumíš střílet!“ posmíval se, zatímco si prohlížel zbraň. Kamila, fyzicky i psychicky vyčerpaná, se posadila do křesla, otupělá bolestí a modřinami. Pavel se zbraní v ruce přistoupil blíž. „Tak koho mám odprásknout? Tebe nebo sebe?“ provokoval, mířil na ni a pak si přiložil pistoli k spánku. „Odprásknu se, a budeš mít klid, můžeš se kurvit!“ křičel.
Kamila, která chtěla ukončit jeho výhrůžky, se zvedla a pokusila se mu zbraň vytrhnout. V tu chvíli, jak popsala, „zavadila o neuvěřitelně jemnou spoušť“. Ozval se výstřel. Pavel byl na místě mrtvý. Druhý výstřel, jak Kamila tvrdí, byl reflexem šoku a chaosu. „Střílet neumím. Prostě jsem to zmáčkla,“ vzpomínala později.
Následky a zoufalé skrývání
Po činu Kamila propadla panice. Běžela k sousedům a přiznala, co se stalo. Jeden z nich se rozhodl pomoci a společně s dalšími pěti lidmi se pokusili zamést stopy. Tělo zabalili do koberce, odvezli ho do garáže a později ho přemístili do lesa u Vizovic s pomocí dvou bezdomovců, kteří za lahve alkoholu slíbili tělo zakopat. Plán však selhal – tělo v rozkladu objevil náhodný kolemjdoucí a Kamila se krátce poté přiznala policii.
Soudy a trest
Kamila strávila přes rok ve vazbě, kde začala psát svůj příběh. Krajský soud v Brně jí vyměřil osm let, Vrchní soud v Olomouci trest zvýšil na deset, ale Nejvyšší soud ho nakonec snížil na sedm let, uznávajíc polehčující okolnosti – dlouhodobé týrání. Kamila si odpykala polovinu trestu a v srpnu 2011 byla propuštěna pro vzorné chování. „S tím, co jsem udělala, se nikdy nevyrovnám,“ přiznává, ale zdůrazňuje, že jednala v afektu, v bezvýchodné situaci, kterou odborníci popsali jako syndrom týrané oběti.
Svoboda za mřížemi
Ve vězení paradoxně našla bezpečí, které doma postrádala. „Byla jsem svobodná, i když za mřížemi,“ říká. Psala knihy – Svobodná, i když za mřížemi a Výkon trestu – inspirována spoluvězenkyní, která ji povzbuzovala k zaznamenání svého příběhu. Nejtěžší byla odluka od dcer, ale jejich podpora ji držela nad vodou.
Nový začátek nebyl jednoduchý. Přestože ve vězení Kamila pracovala, našetřila jen sedm tisíc korun, navíc najít práci s jejím trestním rejstříkem nebylo jednoduché. Pomohla maminka i dcery. Její případ proběhl všemi možnými médii. Od bulváru po seriózní zpravodajské deníky. Aby zabránila spekulacím otevřela svůj příběh v pořadu 13. komnata „Když mlčím, otevírá se prostor lžím,“ vysvětlila. I přes vše neztratila víru v lidi ani lásku.
Zdroje:
VELIKOVSKÁ, Kamila. Svobodná, i když za mřížemi. Vyd. 1. V Brně: Jota, 2006. 279 s.
