Článek
Osvobozenecké hnutí podporovaly země východního bloku včetně Československa. Dodávaly zbraně, školily bojovníky. Součástí spolupráce bylo i poskytnutí azylu a vzdělání namibijským dětem sužovaným válkou.
Píše se rok 1985 a na zámek v Bartošovicích na Novojičínsku, přeměněný na internátní školu, dorazilo 56 namibijských dětí. Další skupina 63 dětí přiletěla v roce 1989 na Slovensko, do Považské Bystrice. Děti od pěti do sedmi let, pocházely z uprchlických táborů. Zažívaly tam kruté podmínky války za nezávislost Namibie na jihoafrickém apartheidu. V Československu našly nový domov, kde procházely dvojí výchovou. Tento sociální experiment měl však na jejich další osudy neblahý dopad. Na jedné straně se děti vzdělávaly jako Češi, učily se česky, zpívaly lidové písně, jezdily na běžkách a osvojily si způsob života hostitelské země. Čeští vychovatelé k nim přistupovali s láskou a péčí, což dětem poskytlo pocit bezpečí a domova. „Bylo to jako ráj,“ vzpomíná Namibijka Ndeshi Panda Nangolo na své dětství v Bartošovicích. Na druhé straně však probíhala přísná výchova s vojenskými prvky, jakou zažily v táborech. Organizovaly ji namibijské vychovatelky pod dohledem SWAPO, tedy Lidové organizace jihozápadní Afriky. Vojenský výcvik byl součástí plánu vychovat z dětí budoucí elitu nezávislé Namibie, připravenou převzít klíčové role ve společnosti a v případě potřeby i bojovat. „Učili nás zacházet se zbraněmi, třeba jak rozebírat a skládat makety pušek. Bylo to děsivé, báli jsme se, že budeme muset jít do války jako naši rodiče,“ popisuje Ndeshi. Děti se učily disciplíně a vlastenectví vůči Namibii, ačkoli mnohé z nich svou rodnou zemi vůbec neznaly. Namibijské vychovatelky, na rozdíl od českých, často používaly fyzické tresty, což u dětí prohlubovalo strach a odpor. „Říkali nám, že musíme být připraveni bránit Namibii. Ale my jsme chtěli jen hrát vybíjenou a dívat se na pohádky,“ dodává Ndeshi. Navzdory tomu se z nich postupně stali „černí Češi“, kteří přijali českou kulturu, jazyk a zvyky, zatímco jejich původní identita se vytrácela.
Návrat do neznámé země
Politická změna v Československu a přechod k nezávislosti v Namibii vyústily v intenzivní diplomatická jednání s namibijskou vládou o ukončení pobytu afrických dětí v Československu. SWAPO, tehdy už vládnoucí strana, vyvíjelo obrovský tlak na československé státní orgány, aby děti přemístily do Namibie. Po dlouhých diplomatických jednáních nakonec do své vlasti odjely bez ukončeného základního vzdělání. Československá vláda ale požadovala záruky, že děti budou v Namibii v bezpečí a že o ně bude řádně postaráno. Namibijské orgány předložily jen iluzi – Potěmkinovu vesnici, kdy české delegaci ukázali nově postavenou ubytovnu a školu, které měly sloužit dětem. Tyto sliby se ukázaly jako prázdné.
Zpět v Namibii
V roce 1991 byly děti bez přípravy naloženy do autobusů a přes Frankfurt nad Mohanem odvezeny zpět do Namibie. Proces byl chaotický a traumatizující. „Sbalili jsme si pohádky, zpěvníky a obrázky, ale nevěděli jsme, co nás čeká. Plakali jsme, loučili jsme se s našimi vychovatelkami, které byly jako naše mámy,“ vzpomíná Ndeshi. Jeden chlapec ze zoufalství utekl a musela ho hledat policie. Diplomatická roztržka mezi Namibií a Československem eskalovala, hrozilo, že Namibijci označí Československo za teroristický stát, který zadržuje jejich občany. Po příletu děti čekala pompézní uvítací ceremonie s reportéry, ale realita byla krutá. Skončily v internačním středisku ve městě Usakos, obehnaném ostnatým drátem, kde panovaly spartánské podmínky. „Neměli jsme co jíst, museli jsme si prát prádlo v kýblech. Dívali jsme se na poušť a chyběl nám český chleba,“ popisuje Ndeshi. Po roce v Usakosu byly děti rozeslané k příbuzným, často do odlehlých vesnic, kde čelily chudobě, hladu a šikaně. Mnohé z nich nerozuměly místním jazykům, nebyly zvyklé na africké klima a trpěly nemocemi. Doma je považovali za cizince. Návrat znamenal pád z evropské idyly do tvrdé reality. Byly vychovávány jako budoucí elita, ale v Namibii skončily na okraji společnosti. „Říkali nám, že budeme vůdci a najednou jsme kradli jídlo v obchodech, abychom přežili,“ vzpomíná Ndeshi. Z 56 dětí z Bartošovic pět zemřelo tragicky. Šest jich je nezvěstných. Třetina žije v chudobě, někteří propadli drogám nebo alkoholu, jiní trpí psychickými problémy.
Česká duše v africkém světě
Navzdory těžkostem si namibijští Češi uchovali lásku k Československu. V Namibii si vytvářejí československé mikrosvěty, schovávají stará vysvědčení, čtou české pohádky a pojmenovávají své děti po postavách jako Popelka nebo Růženka. „Češtinu jsem si udržela čtením Špalíčku pohádek,“ říká Ndeshi. Mnozí se scházejí, mluví česky a vzpomínají na Vánoce v Bartošovicích. V 90. letech se patnácti z nich podařilo vrátit na studia do Česka díky rozvojovým stipendiím, většina ale narážela na rasismus a studium nedokončila. Dnes v Česku žijí jen čtyři z nich, ostatní zůstávají v Namibii, kde se snaží překonávat svou vykořeněnost. Děti, které měly být elitou, se staly oběťmi sociálního experimentu. Přesto v sobě nesou českou duši – lásku k pohádkám, vánočním tradicím a jazyku, který je spojuje s domovem, který ztratily.
Pohnutým osudům namibijských dětí, které vyrůstaly v Československu, se dlouhodobě věnuje antropoložka a afrikanistka Kateřina Mildnerová z Univerzity Palackého v Olomouci. O jejich osudu vydala knihu s názvem Černí sokoli. Název publikace odkazuje k písni Černý sokol, strážce dětí, kterou děti složily spolu s učitelkami z internátu v Bartošovicích a dodnes si ji zpívají, podobně jako československou hymnu.
Zdroje:
MILDNEROVÁ, Kateřina. Černí sokoli : pohnuté osudy namibijských dětí vychovaných v Československu. Vydání první. Praha: NLN, 2020. 382 stran
