Článek
Bylo krátce po deváté hodině ráno. Ve středu 15. ledna 2014 se sídlo společnosti Albixon v Osově na Berounsku probouzelo do dalšího obyčejného pracovního dne. Na recepci přibývaly doručené zásilky, zaměstnanci mířili do kanceláří a nikdo netušil, že během několika vteřin se z moderní administrativní budovy stane místo jako z atentátu.
Mezi běžnou poštou ležel nenápadný balík adresovaný provoznímu řediteli třiačtyřicetiletému manažerovi a otci dvou malých dcer. Vzal jej do rukou. Rozřízl obal. A pak se ozvala exploze.
Výbuch byl tak silný, že rozmetal recepci na kusy. Tlaková vlna rozbila okna, rozmetala nábytek a během jediného okamžiku proměnila klidné pracoviště v krvavou scénu. Vysoce postavený manažer utrpěl zranění neslučitelná se životem. Zemřel dříve, než mu kdokoli mohl pomoci.
Jen několik metrů od něj stála recepční. Exploze ji odhodila přes celou místnost. Lékaři později popsali její zranění jako mnohočetná poranění hrudníku, břicha i nohou doprovázená těžkými popáleninami. Záchranáři ji museli uvést do umělého spánku a vrtulníkem přepravit do Fakultní nemocnice Motol. Další zaměstnanec utrpěl lehčí zranění.
Během několika minut se před firmou střídaly sanitky, hasiči, pyrotechnici i kriminalisté. Celý areál byl uzavřen a evakuováno bylo přes dvacet zaměstnanců.
Nikdo tehdy netušil, že právě začíná případ, který bude českou policii pronásledovat ještě o mnoho let později.
Balík smrti nebyl dílem amatéra
První hodiny po výbuchu přinesly zásadní zjištění. Uvnitř zásilky nebyla obyčejná pyrotechnika ani improvizovaná nálož. Kriminalističtí experti zjistili, že šlo o pečlivě sestrojený nástražný výbušný systém. Jeho autor myslel téměř na všechno.
Výbušnina byla zabezpečena tak, aby neexplodovala během přepravy ani při manipulaci na poště. Smrtící mechanismus se aktivoval až ve chvíli, kdy adresát balík otevřel.
To znamenalo jediné. Nešlo o zastrašen ani o náhodu. Někdo chtěl, aby provozní ředitel Jan zemřel přesně v okamžiku, kdy vezme zásilku do rukou.
Vyšetřovatelé velmi brzy dospěli k závěru, že cílem útoku nebyla společnost, ale výhradně její provozní ředitel. Motiv však zůstával záhadou.
Kriminalisté začali rozplétat jeho profesní život, obchodní kontakty i podnikání mimo firmu. Prověřovali možné spory, finanční závazky i osobní konflikty. Vyslechli desítky lidí.
Nikdo ale nedokázal nabídnout odpověď na otázku, kdo mohl mít důvod připravit tak dokonale promyšlenou vraždu.
Muž v beranici
Klíčová stopa se objevila už po několika dnech. Bezpečnostní kamery na poště v pražských Stodůlkách zachytily muže, který dva dny před výbuchem balík podával. Na první pohled působil nenápadně. Na druhý už méně.
Na hlavě měl výraznou koženou beranici s kožešinou připomínající leteckou kuklu, tmavé sluneční brýle a tmavé strniště. Policie zveřejnila fotografie, video i podrobný popis. Jeho tvář zaplavila televize, noviny i internet. Vyšetřovatelé doufali, že se někdo ozve. Desítky lidí tvrdily, že muže poznávají. Policisté všechny informace prověřili.
Ani jediná však nevedla k jeho dopadení. Navíc připustili ještě jednu děsivou možnost. Muž na kamerách vůbec nemusel být skutečným vrahem. Klidně mohl být jen prostředníkem, kterého si pachatel najal, aby balík odnesl na poštu. Pokud tomu tak bylo, skutečný organizátor vraždy zůstal po celou dobu bezpečně ukrytý v pozadí.
Půl milionu za jediné jméno
Společnost Albixon se rozhodla udělat krok, který v Česku není běžný. Vypsala odměnu půl milionu korun za informace vedoucí k dopadení pachatele.
„Obracíme se na veřejnost s výzvou a nabídkou odměny půl milionu korun té osobě, která první oznámí skutečnosti, které prokazatelně povedou k dopadení, usvědčení a spravedlivému potrestání osoby, zbabělé zrůdy, která je schopná takto brutálního útoku“, uvedl tehdejší ředitel společnosti Václav Lisý. Ani vysoká finanční odměna ale prolomit mlčení nedokázala.
Před budovou vzniklo pietní místo. U recepce dodnes visí pamětní deska připomínající kolegu, který odešel do práce a už se nikdy nevrátil domů.
Vdova stále čeká na odpověď
Čas sice otupil mediální zájem, bolest rodiny ale nezmizela. Když novináři kontaktovali vdovu po Janu B. po letech, jen těžko hledala slova.
„Nechci, aby se případ ututlal. Pro nás je to stále velmi citlivé, žijeme v tom pořád,“ řekla. O případu už ale dál mluvit nedokázala.
Také lidé, kteří Jana B. znali, na něj vzpomínají rozdílně. Jedni ho popisují jako tvrdého šéfa, který vyžadoval stoprocentně odvedenou práci. Jiní říkají, že byl férový a důsledný člověk, který nesnášel nedbalost. Na jedné věci se ale shodují.
Nikdo z nich nevěří, že by si zasloužil zemřít způsobem připomínajícím profesionální atentát.
Zločin bez pachatele
V roce 2015 policie případ formálně odložila. Navzdory rozsáhlému vyšetřování totiž nedokázala zjistit totožnost pachatele.
Kriminalisté opakovaně zdůrazňují, že jakákoli nová informace může případ znovu otevřít. Spis proto stále existuje mezi takzvanými „pomníčky“ – nevyřešenými vraždami, jejichž pachatel unikl spravedlnosti. Od exploze uplynulo více než dvanáct let. Muž v beranici stále nemá jméno. Bombu se nepodařilo spojit s konkrétním člověkem.
A někde možná dodnes žije člověk, který chladnokrevně zabalil smrt do obyčejné kartonové krabice, nalepil adresu, odnesl ji na poštu a pak bez jediného zaváhání zmizel.
Právě to dělá z vraždy Jana B. jeden z nejmrazivějších a zároveň nejzáhadnějších nevyřešených případů české kriminalistiky posledních desetiletí.
Zdroje:
