Článek
Do dvou vozů určených maximálně pro 88 cestujících se vměstnalo zhruba 140 lidí. Nikdo to příliš neřešil. Lidé chtěli být co nejrychleji doma v Ústí nad Labem. Jenže právě přetížená souprava, prudké klesání a pravděpodobně i technická závada vytvořily smrtící kombinaci. Soupravou cestoval i tehdy pětiletý Jiří Mach s rodiči. Na osudnou jízdu nikdy nezapomněl.
„Moji rodiče vyprávěli, že už když tramvaj přijela nahoru do Telnice, říkali lidé, že nejede dobře, že řidič několik zastávek projel a ani nebrzdil. My se ale chtěli dostat domů, a tak jsme do tramvaje nastoupili,“ vzpomínal po letech.
Řidič Oldřich Rydvan mezitím sváděl zoufalý boj s vozem, který přestával poslouchat.
Podle svědků se snažil brzdit vším, co měl k dispozici. Použil provozní brzdu, nouzovou brzdu i pískování kolejí. Nic nepomáhalo. Tramvaj se změnila v několik desítek tun vážící kolos, který se řítil stále rychleji k Ústí nad Labem.
Posledních pár vteřin
V přeplněném voze začínala propukat panika. Někteří lidé křičeli, jiní se drželi lavic nebo svírali své děti. Dva cestující se v zoufalství rozhodli vyskočit z jedoucí tramvaje. Oba utrpěli těžká zranění. Paradoxně jim právě tento riskantní krok nejspíš zachránil život. Pak přišel Bukov. Rozjetá souprava vjela obrovskou rychlostí do výhybky u konečné. Motorový vůz se vinou odstředivé síly nadzvedl, naklonil pouze na dvě kola a vykolejil. Vzápětí narazil bokem do sloupu trolejového vedení.
Ocelový sloup doslova rozpáral bok tramvaje, zatímco vlečný vůz byl odmrštěn na vedlejší kolej, kde narazil do stojící soupravy linky číslo 5.
Přímo na místě zahynulo devatenáct lidí včetně samotného řidiče Oldřicha Rydvana. Dva zemřeli během převozu do nemocnice a dalších devět později podlehlo svým zraněním.
Bilance byla zdrcující: třicet mrtvých, pětačtyřicet těžce zraněných a jednatřicet lehce zraněných.
Chlapec, kterého omylem položili mezi mrtvé
Mezi zraněnými byl i malý Jirka. Utrpěl těžké poranění hlavy, byl celý od krve a v bezvědomí. Když záchranáři na místě ve zmatku třídili mrtvé a raněné, usoudili, že už mu není pomoci.
Položili ho mezi mrtvá těla.
Kdyby ho o několik minut později nenašel vlastní otec, jeho příběh by nejspíš skončil stejně tragicky jako osudy třiceti dalších cestujících.
„Bylo mi pět let, když se to stalo. Měl jsem v hlavě vražený velký střep, byl jsem celý zakrvácený a v bezvědomí. Když dělali výběr, rozhodli, že s takovým těžkým zraněním jsem nemohl přežít, a proto mě položili k mrtvým. Tam mě našel tatínek a díky němu jsem přežil,“ vzpomínal po letech.
Otec ho odnesl přes silnici, provizorně mu ovázal hlavu kusem látky a naložil na nákladní auto, které zraněné odváželo do nemocnice.
„Dodnes mám schovaný ten střep i štípnutý lístek z tramvaje s osudným datem a časem,“ říkal Mach ještě po šedesáti letech. Jizvu nad pravým okem si nesl celý život.
Hledá se viník
Tak obrovská tragédie si žádala vysvětlení. Veřejnost chtěla vědět, kdo za ni může. Nejjednodušším terčem se stal řidič Oldřich Rydvan. Zahynul přímo při nehodě, nemohl se tedy bránit. V prvních dnech po katastrofě se v tisku objevovaly úvahy, že jel příliš rychle nebo situaci nezvládl.
Jenže postupně začalo vycházet najevo, že skutečnost byla mnohem složitější.
Vyšetřování ukázalo, že Rydvan patřil mezi zkušené a spolehlivé zaměstnance ústeckých tramvají. Svědci navíc shodně vypovídali, že se až do posledních okamžiků snažil vůz zastavit. Brzdil všemi dostupnými prostředky a podle některých výpovědí použil i písek, aby zvýšil přilnavost kol.
Příčinou tragédie byla s největší pravděpodobností souhra několika okolností – technické závady na brzdové soustavě, extrémního přetížení tramvaje a dlouhého prudkého klesání z Telnice do Bukova. Rodina řidiče však nesla následky obvinění ještě dlouhé roky.
Jeho syn Jiří Rydvan později vzpomínal:
„Táta měl mít v tu neděli volno, ale vzal mimořádnou směnu za kolegu a stalo se. Vyšetřování trvalo dost dlouho, což vedlo k mnoha fámám. Rodina tím dost trpěla. Velkou úlevou potom byla zpráva vyšetřovací komise, že můj otec nenese žádnou vinu na neštěstí.“
Přesto se ještě dlouho šířily nejrůznější spekulace.
V poválečné atmosféře se objevovaly dokonce teorie o sabotáži sudetských Němců nebo o úmyslném činu samotného řidiče. Ani jedna z nich se nikdy nepotvrdila.
Pohřeb, na který přišlo třicet tisíc lidí
Ústí nad Labem se během několika dnů proměnilo ve město zahalené smutkem.
Dne 18. července byly rakve s oběťmi vystaveny veřejnosti a na Mírovém náměstí se konal hromadný pohřeb. Dorazilo přibližně třicet tisíc lidí, tehdy téměř celé město i lidé z širokého okolí.
Smutečního obřadu se účastnili také nejvyšší představitelé státu včetně ministra vnitra Václava Noska. Rozhlas vysílal přímý přenos a tragédie se stala celonárodní událostí.
Ještě dlouho poté lidé vzpomínali na nekonečný průvod rakví, ticho přerušované jen smuteční hudbou a zástupy lidí, kteří stáli v ulicích bez jediného slova.
Tragédie, která změnila pohled na bezpečnost
V době nehody mělo Ústí nad Labem po Praze druhou nejrozsáhlejší tramvajovou síť v Československu. Právě tato katastrofa ale upozornila na rizika provozu přetížených vozidel i na technický stav poválečných tramvají.
Trať do Telnice byla v roce 1955 zrušena kvůli rozšiřování hnědouhelného dolu. Celá tramvajová doprava v Ústí nad Labem pak definitivně skončila v roce 1970.
Místo, kde se odehrála největší tramvajová katastrofa evropských dějin, se mezitím změnilo natolik, že by jej dnes náhodný kolemjdoucí jen těžko poznal.
Na tragédii se přesto nezapomnělo. V roce 2007, po šedesáti letech od tragédie, byl nedaleko místa nehody odhalen kamenný památník se jmény všech třiceti obětí.
Zdroje:
