Článek
V biatlonovém světě se o ní mluvilo jako o „tiché velikánce“. Laura Dahlmeierová nikdy nepotřebovala okázalá gesta. Stačil jí ledový klid na střelnici a nezdolná vůle v běžecké stopě. Když v roce 2019 šokovala sportovní veřejnost oznámením, že v pětadvaceti letech končí svou profesionální kariéru, měla k tomu prostý důvod: její srdce už netlouklo pro biatlon, ale pro hory. Ty se jí nakonec staly osudnými.
Tragédie pod Laila Peak
Pondělí 28. července 2025 mělo být dnem, kdy se Laura a její lezecká partnerka Marina Kraussová vrátí do základního tábora po neúspěšném pokusu o zdolání pákistánského vrcholu Laila Peak (6 096 m n. m.). Podmínky v pohoří Karákóram byly neúprosné, počasí nevyzpytatelné, a tak se obě zkušené alpinistky rozhodly pro návrat. Slaňovaly ve výšce 5 700 metrů, když Lauru zasáhl skalní sesuv pravděpodobně vyvolaný pohybem lana. Marina Kraussová, která byla v tu chvíli patnáct metrů pod ní, sledovala hrůzný výjev v přímém přenosu. „Viděla jsem, jak Lauru zasáhl obří kámen a mrštil ji na stěnu. Od té doby už se nepohnula,“ popsala později pro německý magazín Spiegel.
Navzdory nebezpečí se Kraussová dokázala vyšplhat zpět ke své přítelkyni. Čekal ji však pohled, na který se nedá připravit. Horolezecká přilba byla roztříštěná a zranění hlavy neslučitelná se životem. „Už se nehýbala,“ dodala s bolestí Kraussová. Pokusila se tělo slanit dolů, ale v extrémním terénu to bylo nad síly jedné osoby. Musela učinit nejtěžší rozhodnutí života – nechat Lauru tam a sestoupit pro pomoc.
„Lauro, vydrž!“
Zatímco se v Pákistánu rozbíhala záchranná operace, v rodném Garmisch-Partenkirchenu prožíval její otec Andreas hodiny děsivé nejistoty. Okamžitě kontaktoval legendárního německého horolezce Thomase Hubera, který byl náhodou na expedici nedaleko.
„Předpokládal jsem, že je ještě naděje na záchranu. Věděl jsem, že ta noc v horách pro ni bude těžká. Říkal jsem si jen: Lauro, vydrž!“ vzpomínal Huber. Naděje však definitivně pohasla 30. července. Záchranné vrtulníky kvůli počasí nemohly u stěny přistát a piloti při přeletech neviděli žádné známky života. Manažerský tým biatlonistky následně vydal strohé, ale drtivé prohlášení: „Na základě zjištění z přeletu vrtulníku a svědectví její partnerky se dá předpokládat, že Laura Dahlmeierová zemřela okamžitě.“
Poslední vůle: Nechte mě horám
Smrt jednatřicetileté sportovkyně vyvolala v Německu i v Česku vlnu smutku. Její velká soupeřka Gabriela Soukalová jí ještě v době pátrání posílala vzkazy plné naděje: „Jsi ta největší bojovnice, kterou jsem mohla poznat. Lidičky, prosím, myslete na ni.“
Po potvrzení úmrtí se však pozornost upřela k neobvyklému aspektu jejího odkazu. Laura, jako zkušená alpinistka a certifikovaná horská vůdkyně, věděla, jaké riziko hory představují. Ve své poslední vůli výslovně a podpisem stvrdila, že pokud by v horách zahynula, nepřeje si, aby kdokoli jiný riskoval svůj život pro vyzvednutí jejích ostatků.
„Byla to Lauřina písemná vůle, aby v případě, jako je tento, nikdo neriskoval své životy při její záchraně. Jejím přáním bylo, aby její tělo bylo ponecháno na hoře,“ uvedl její tým. Přesto se v září Thomas Huber s Američanem Tadem McCreou pokusili místo neštěstí prozkoumat pomocí dronů a dalekohledů, zda by transport nebyl přece jen bezpečný. Nenašli však nic. Tělo pravděpodobně zmizelo v ledovcové trhlině nebo bylo pohřbeno dalšími sesuvy.
Kariéra, která neměla obdoby
Odloučení od civilizace a láska k přírodě definovaly Lauru Dahlmeierovou stejně jako její medailové úspěchy. A těch bylo nepočítaně. Fanoušci nikdy nezapomenou na rok 2017 a mistrovství světa v Hochfilzenu, kde Dahlmeierová vytvořila historický rekord – v šesti závodech získala pět zlatých a jednu stříbrnou medaili. Na kontě měla navíc dvacet individuálních vítězství ve Světovém poháru, dvě zlaté olympijské medaile z Pchjongčchangu 2018. V sezóně 2016/17 získala velký křišťálový glóbus.
Když v roce 2019 končila, biatlonový svět truchlil, ale ona zářila štěstím. Chtěla lézt, lyžovat v prašanu a žít mimo záře reflektorů. „Laura by určitě řekla: Je čas se posunout, život je příliš krátký, musíte se dívat vpřed. Nenechala si od nikoho říkat, co má dělat, a vždy šla svou vlastní cestou,“ vzpomínala na ni biatlonová legenda Magdalena Neunerová.
Klid v náručí Karákóramu
I když její otec Andreas Dahlmeier původně doufal, že bude mít dceru blízko domova v Bavorsku, nakonec se musel smířit s osudem. „Rádi bychom měli Lauru zpátky doma. Ale není šance, jak by se to mohlo podařit. Laura zůstane v horách,“ uznal se smutkem.
Místo jejího posledního odpočinku je majestátní. Je to ledovcové údolí s výhledem na panorama osmitisícovek. Thomas Huber, který místo zdokumentoval pro rodinu, k tomu dodal: „Je to nádherné místo. Laura tam může odpočívat v pokoji.“
Laura Dahlmeierová odešla při tom, co milovala nejvíce. Věděla přitom, že nejvyšší vrcholky světa nelze ovládnout, jen na chvíli navštívit. Ten poslední si ji už nechal.
Zdroje:
