Článek
Byl to obyčejný podzimní den, který se během jediné sekundy změnil v nejhorší noční můru každého rodiče. Čtrnáctého října 1987 si osmnáctiměsíční Jessica McClure hrála s ostatními dětmi na dvorku své tety v texaském městě Midland. Stačil chvilkový moment nepozornosti, kdy dospělí odběhli k telefonu, a batole zmizelo. Když vyděšená matka prohledávala zahradu, z temnoty staré, nepoužívané a pouhých dvacet centimetrů široké vrtané studny se ozval tichý pláč. Malá Jessica, v médiích později známá jako „Baby Jessica“, se propadla do hloubky bezmála sedmi metrů.
Past, která šokovala i zkušené profesionály
Když na místo dorazily první záchranné složky, pohled do úzké pažnice jim vyrazil dech. Roura byla tak těsná, že se zpočátku zdálo nemožné, aby do ní rok a půl staré dítě vůbec propadlo. Jessica navíc uvázla v neobyčejně krkolomné poloze – v jakémsi rozštěpu, s jednou nohou stlačenou pod sebou a druhou vymrštěnou podél těla vysoko nad hlavu. Každý pokus o její přímé vytažení shora hrozil tím, že sklouzne ještě hlouběji do útrob země.
Hasiči a policisté okamžitě pochopili, že standardní postupy selhávají. Padlo zásadní rozhodnutí: vyhloubit paralelní svislou šachtu hned vedle studny a z ní se k holčičce provrtat vodorovným tunelem. Do akce byli povoláni experti z okolního ropného průmyslu, kteří s sebou přivezli těžkou techniku. Všichni doufali v rychlé řešení. Velmi brzy však narazili na neprostupnou překážku.
Půdu kolem studny netvořila měkká hlína, ale masivní blok extrémně tvrdé horniny. Pneumatická kladiva určená pro svislé vrtání byla v horizontálním směru neúčinná a postup záchranářů se měřil na pouhé milimetry. Čas přitom neúprosně utíkal a naděje na záchranu dehydrovaného a podchlazeného dítěte slábla.
Písnička z Medvídka Pú jako symbol naděje
Zatímco pod zemí probíhal zoufalý souboj s kamenem, na povrchu se Midland proměnil v epicentrum celosvětového zájmu. Tři největší americké televizní stanice přerušily své pravidelné večerní vysílání a zahájily nepřetržité živé vstupy. U obrazovek seděla doslova celá Amerika, včetně tehdejšího prezidenta Ronalda Reagana. Záchrana malé Jessicy se stala první velkou televizní událostí svého druhu, kdy diváci prožívali každou minutu napětí v přímém přenosu.
Jediným spojením s uvězněným batoletem byl citlivý mikrofon spuštěný dolů do pažnice. Záchranáři i televizní diváci tak mohli v přenosech slyšet, jak si holčička v naprosté tmě a samotě tichým, postupně slábnoucím hláskem prozpěvuje svou oblíbenou písničku z Medvídka Pú. Tento moment dojímal k slzám i drsné naftaře a dělníky, kteří odmítali opustit své stroje a pracovali do úplného vyčerpání.
Když se zdálo, že situace je kritická, převzal koordinaci prací přivolaný důlní inženýr. Ten navrhl nasadit v té době převratnou a v civilním sektoru málo rozšířenou technologii – řezání horniny vysokotlakým vodním paprskem. Teprve tato metoda dokázala tvrdou skálu definitivně pokořit.
Cesta do hlubin a zrození hrdiny
Po nekonečných 45 hodinách od zahájení prací byl spojovací tunel konečně hotový. Nyní bylo nutné najít někoho, kdo se stísněným prostorem proplazí a dítě uvolní. Dobrovolně se přihlásil místní pokrývač Ron Short, který se narodil bez klíčních kostí, což mu umožňovalo extrémně stlačit ramena. Záchranný tým však nakonec vybral profesionála – zdravotnického záchranáře Roberta O'Donnella.
O'Donnell se centimetr po centimetru protáhl úzkým průchodem. V naprostém vyčerpání a pod obrovským psychickým tlakem se mu podařilo Jessicu opatrně vyprostit ze sevření skály, obrátit ji a bezpečně s ní vycouvat zpět do paralelní šachty. Zde ji předal svému kolegovi Stevu Forbesovi.
Šestnáctého října 1987, po neuvěřitelných 58 hodinách v podzemní pasti, byla Jessica McClureová vynesena na denní světlo. Celý svět obletěl dramatický snímek fotografa Scotta Shawa, na němž Forbes nese zuboženou, ale živou holčičku zabalenou v gáze k sanitce. Fotografie později získala prestižní Pulitzerovu cenu a z Roberta O'Donnella se přes noc stal oslavovaný národní hrdina.
Vysoká daň za zázrak
Jessica byla okamžitě převezena do nemocnice, kde lékaři svedli další bitvu – tentokrát o záchranu její nohy. Kvůli více než dvoudennímu přiškrcení krevního oběhu končetině hrozila amputace. Díky okamžitému nasazení hyperbarické komory se však stal další zázrak a dívka nakonec přišla pouze o jeden odumřelý prst na noze. Po patnácti plastických operacích jí na dětství strávené v podzemí zbyla jen jizva na čele. Sama Jessica si kvůli nízkému věku z traumatického zážitku nic nepamatuje.
Zatímco zachráněná dívka mohla začít žít normální život, pro lidi kolem ní měla událost fatální následky. Manželství jejích rodičů se v roce 1990 rozpadlo, zničené vzájemným obviňováním a nečekaným tlakem popularity.
Nejtragičtější daň si však záchrana vybrala u samotného Roberta O'Donnella. Skromný hasič nedokázal unést náhlou slávu, zájem médií a následný nevyhnutelný pád zpět do všední anonymity. Rozvinula se u něj těžká posttraumatická stresová porucha doprovázená chronickými bolestmi hlavy a depresemi. Trpěl nočními můrami, v nichž viděl studnu plnou dětí, které nedokázal zachránit. Jeho životní krize vyvrcholila v dubnu 1995, kdy Robert O'Donnell spáchal sebevraždu.
Příběh Jessicy tak zůstává nejen vzpomínkou na obrovskou vlnu solidarity a triumf tehdejší techniky, ale také mementem toho, jak hluboké šrámy dokáže na lidské duši zanechat i ten nejšťastnější konec.
Zdroje:
