Článek
Karla se narodila 26. března 1925 v Josefově u Jaroměře jako starší dcera manželů Karla a Zdeňky Grollových. Rodina provozovala prosperující obchod s textilem a díky píli rodičů se jim dařilo. „Jsem žena z pevnosti,“ vzpomínala Karla na své dětství v Josefově, kde život plynul klidně a dokonce i za nacistické okupace byl snesitelný. Po maturitě na gymnáziu v Jaroměři byla Karla nuceně nasazena na práci, ale v roce 1945 začala studovat práva na Karlově univerzitě v Praze. Inspirována románem Sinclaira Lewise Anna Vickersová snila o kariéře advokátky, která by hájila potřebné a reformovala vězeňství. Jenže poválečná doba a komunistický převrat v únoru 1948 vše změnily.
Komunisté proti Grollovým
Karlin otec, člen živnostenské strany a úspěšný podnikatel, se stal trnem v oku nastupujícímu režimu. Krátce po únoru 1948 komunisté rodinný podnik znárodnili, majetek zčásti rozkradli a otce nakrátko uvěznili. Karlinu matku těžce zasáhlo znárodnění a vážně onemocněla, zatímco mladší sestra trpěla těžkou vadou zraku. Rodina, která ještě nedávno žila v blahobytu, se ocitla na dně.
Karla, tehdy studentka právnické fakulty, se s komunistickým režimem nehodlala smířit. „Právnická fakulta komunisty v lásce neměla,“ vzpomínala. Společně s dalšími studenty a odbojáři se zapojila do protikomunistického odboje. Skupina, ke které patřila, pomáhala lidem přecházet přes hranice na Západ, vydávala letáky a podzemní časopis. Karla osobně mapovala bezpečné cesty přes hranice v Rozvadově. Znala jen několik nejbližších členů skupiny, což se později ukázalo jako klíčové.
Zatčení a hrůza ve vězení
Idylka skončila 17. listopadu 1948, když si pro Karlu přišla Státní bezpečnost. „Jeden z nich, malý estébák, na mě řval: ‚Já jsem byl váš tajnej ctitel.‘ Já na to: ‚Spíš tajnej než ctitel.‘ On odpověděl: ‚Tady vás smích přejde.‘“ Karlin vzdor a smysl pro humor ji neopustily ani v této chvíli, ale estébák měl pravdu – smích ji skutečně přešel.
Po zatčení byla odvezena na vyšetřovnu do Bartolomějské ulice v Praze a po třech dnech eskortována do věznice v Plzni. Tam čelila nekonečným výslechům, během nichž trpěla hladem a vyčerpáním. „Fyzicky mi neubližovali, ale výslechy byly ve dne v noci, pořád dokola. Jídlo jsem nedostala, zhubla jsem deset kilo,“ popsala. Nejhorší však přišlo v neděli, kdy ji na samotce znásilnil štábní strážmistr SNB František Vrkoč. „Živá duše na chodbě nebyla, poslal druhého hlídače pryč. Braňte se, když na vás míří pistolí,“ vzpomínala s hořkostí. Strach z odvety ji zpočátku odrazoval od nahlášení zločinu.
Boj o přežití
Krátce po znásilnění zjistila, že je těhotná. Dítě si nechtěla nechat – nejen kvůli traumatické události, ale i proto, že věděla, že jako politická vězeňkyně bude mít problém uživit sebe, natož dítě. Žádala o potrat, ale kvůli byrokratickým průtahům už bylo pozdě. Mezitím se její zdravotní stav zhoršoval, dostala zápal plic a trpěla depresemi a halucinacemi. Svěřila se pouze otci, který za ní jezdil na návštěvy, vážně nemocné matce raději nic neřekla.
Po převozu do pražské věznice na Pankráci čekala na soud, který proběhl v červnu 1949. Karla byla v sedmém měsíci těhotenství a ve špatném zdravotním stavu. Díky intervencím otce a advokáta byla zproštěna obžaloby a propuštěna, což bylo v tehdejším režimu vzácné. Bachař Vrkoč byl sice obviněn, ale za svůj čin dostal pouze podmíněný trest deseti měsíců za „svedení ke smilstvu“ a porušení služebních povinností. Do vězení nikdy nenastoupil a zemřel v roce 1991 bez většího trestu.
Po propuštění
Po propuštění se Karla ocitla v těžké situaci. Neměla kam jít, a tak ji na čas přijali přátelé v Praze. Poslední dva měsíce těhotenství strávila v letním domku známých. Po porodu na Štvanici dala dceru k adopci bezdětnému páru, který ji vychoval s láskou. „Bolelo mě srdce, když sestra říkala, že je to zdravá holčička,“ přiznala. Trauma ze znásilnění a věznění ji pronásledovalo celý život – způsobilo jí neplodnost a vážné psychické problémy.
Karlin život po propuštění nebyl snadný. Téměř dokončené právnické vzdělání jí neuznali, a kvůli kádrovému profilu politické vězeňkyně sháněla práci jen těžko. Pracovala v administrativě, starala se o nemocnou matku a sestru a krátce po propuštění se vdala. Manželství však nevydrželo, částečně kvůli jejím traumatům. „Zůstala jsem sama s rodiči a sestrou,“ vzpomínala.
Setkání s dcerou
O své dceři Mileně věděla, protože adoptivní rodina bydlela nedaleko. K setkání však došlo až v roce 2000, kdy jí dcera napsala dopis. „Nepadlo slovo výčitek, jen díků, že jsem jí dala život,“ řekla Karla. Od té doby se vídaly pravidelně až do její smrti v roce 2017.
Karla Charvátová prožila život plný nespravedlnosti, a přesto nikdy neztratila smysl pro humor ani víru v Boha. „Člověk se má chovat tak, aby neztratil úctu sám před sebou,“ vzkázala mladým generacím.
Zdroje:
