Článek
Eva se narodila do rodiny, která spojovala venkovský klid s městským intelektem. Otec František Kubík, narozený v Berlíně roku 1905, po zkušenosti s hladem za první světové války zvolil život na venkově. Po práci v pojišťovně Allianz se vrátil do Československa a působil jako redaktor ČTK a překladatel pro Radiojournal. Matka Anna, rozená Müllerová pocházela z Lidic. Její otec učil po válce hru na housle a rodina hospodařila na vlastních políčkách.
Po svatbě v roce 1934 se manželé usadili v Lidicích. Eva zde se svou nejlepší kamarádkou Maruškou Hanfovou prožívala šťastné dětství plné her, zvířat a kouzla venkovského života. Anna byla šikovná švadlena, František dojížděl za prací do Prahy. Rodina žila kulturně, navštěvovala divadla a koncerty. Anna šila moderní šaty a pekla koláče oblíbené v celém okolí.
Osudný den 10. června 1942
Idylka skončila v jediném okamžiku. Ráno 10. června 1942, kdy nacisté v odvetě za atentát na Reinharda Heydricha vyhladili Lidice, se Evin svět zhroutil. Bylo jí pouhých pět let, když ji babička probudila a maminka spěšně oblékla. Rozloučení s tatínkem před domem bylo krátké. Eva netušila, že už ho nikdy neuvidí.
Ženy a děti byly deportovány do kladenského gymnázia, kde strávily tři dny v nelidských podmínkách. Spaly na zemi, hygiena neexistovala, děti plakaly hladem. Třetí den přišel další šok – děti byly odtrženy od matek. Eva se zoufale držela maminky, gestapáci museli zasahovat silou. Děti byly naloženy do aut a odvezeny do Německa. Eva, paralyzovaná strachem a smutkem, odmítala jíst. Ostatní děti, které ji znaly, prosily o její krajíc chleba s marmeládou. „Já jsem jen plakala a nechtěla jsem nic,“ vzpomíná.
Záchrana díky modrým očím
V Německu probíhaly selekce. Děti byly měřeny, zkoumány, některé vybrány pro „germanizaci“ na základě árijských rysů. Eva byla mezi posledními, koho i vybrali. Díky modrým očím a zoufalému lpění na kamarádce Marušce. „Držela jsem se jí a křičela, že chci jít taky. Ty velké černé boty mě vzaly za bradu a koukaly na mě,“ popisuje dramatický okamžik, který ji zachránil. Tou dobou již po ní intenzivně pátrala její teta Ella Spernagelová, tatínkova v Německu žijící sestra, která německé úřady přesvědčila, aby jí byla Eva svěřena do výchovy, s tím že ji bude vychovávat v německém duchu. Žádost usnadňovalo to, že její manžel byl rodilý Němec a navíc v té době sloužil jako voják v německé armádě. Eva se tak po pobytu v několika dětských domovech nakonec ocitla v rodině své tety, v níž vyrůstala společně se svou sestřenicí Renatou.
Teta se o ni starala s láskou, ale pod přísným embargem mlčení o jejím původu. „Tatínek s maminkou přijdou, ale nemluv o tom,“ opakovala. Eva se rychle naučila německy od své sestřenice Renaty, ale válka přinesla další zkoušky. Po smrti tetina manžela a bombardování Berlína byly Eva, teta a Renata evakuovány na česko-německo-polské hranice do vesnice Neuendorf. Žily v bídě, spaly ve stodole, trpěly hladem a měly vši. Teta onemocněla a děti skončily v dětském domově, kde je odvšivili a ostříhali. Přesto se teta po uzdravení postarala, aby se vrátily k ní.
Návrat a nové ztráty
Konec války přinesl Evě shledání s maminkou a babičkou, ale také krutou pravdu – tatínek byl zastřelen s ostatními lidickými muži. Rodina se usadila v Kročehlavech, kde se Eva učila česky a snažila se začít znovu. Maminka se znovu provdala za Jaroslava Zbírala, který Evu přijal jako vlastní dceru. Život se zdál nabírat nový směr – Eva chodila na balet, učila se na klavír a v roce 1947 strávila léto v Norsku.
Anna, díky svým intelektuálním názorům a požadavku, aby peněžní fond pro lidické děti sloužil na jejich vzdělání, narazila na odpor komunistických úřadů. Dostala výpověď a byla nucena přijmout těžkou práci v Kablo Kladno, což kvůli zdraví nemohla zvládnout. Rodina se proto rozhodla emigrovat. V létě 1949, pod záminkou dovolené na Šumavě, ilegálně překročili hranice do Německa. Po krátkém pobytu v Mnichově zamířili do Norska, kde Anna měla známou z Ravensbrücku. V roce 1954 se rodina přestěhovala do Montrealu v Kanadě, kde se definitivně usadila.
Vymazání z historie Lidic
V socialistickém Československu se Lidice staly propagandistickým symbolem boje proti fašismu a solidarity pracujících. Příběhy žen a dětí byly pečlivě dokumentovány – ale ne příběh Evy a Anny Kubíkových. Jejich emigrace byla vnímána jako zrada. Komunistický režim je prakticky vymazal z oficiální paměti Lidic, a dokonce i mezi lidickými rodinami se šířila nedůvěra – spekulace, zda neměly „privilegia“ či méně tragický osud. Když se Eva v roce 1965 vrátila do Československa navštívit babičku, setkala se s chladným přijetím. Dokonce i její dávná kamarádka Maruška Hanfová ji na ulici ignorovala, což Eva do smrti bolestně vnímala.
Nový život v Kanadě
V Montrealu Eva vystudovala medicínu a stala se uznávanou oční specialistkou. I přes těžké začátky – její adoptivní otec Jaroslav dva roky nemohl najít práci – rodina zapustila kořeny. Eva měla dvě děti, Annu-Marii a Františka, a v roce 2006 se jí narodil vnuk Alexander Gordon – přesně sto let po narození jejího dědečka Františka Kubíka. Přestože minulost zůstává bolestnou vzpomínkou, Eva se řídila radou své matky: „Musíš žít normálně, to, co se stalo, musíš nechat za sebou.“ Eva Kubíková – Bullock zemřela 28. prosince roku 2024.
Zdroje:
