Článek
Byla sobota 23. června 2018. Asistent trenéra Ekkapol Chantawong vzal dvanáct chlapců z fotbalového týmu Divočáci na krátký výlet do známého jeskynního komplexu Tham Luang na severu Thajska. Kluci byli ve věku od jedenácti do sedmnácti let a podobné výpravy absolvovali už několikrát. Jeskyni znali a nikdo netušil, že tentokrát se z ní jen tak nevrátí. Odpoledne se během několika minut změnilo počasí. Začal prudký monzunový déšť a voda se začala valit do podzemních chodeb.
Výprava proto ustupovala stále hlouběji do nitra jeskyně. Když se chtěli vrátit, cesta už byla pod vodou. Chlapci i s trenérem zůstali uvězněni čtyři kilometry od vchodu.
Rodiče začali mít obavy už večer. Chlapci se nevrátili domů a u vstupu do jeskyně byla nalezena jejich kola i batohy. Bylo jasné, že se uvnitř něco stalo. Rozběhla se jedna z největších pátracích akcí v dějinách země.
Jeskyně se měnila v past
Na první pohled nevypadá Tham Luang nijak děsivě. Turisté běžně navštěvují její vstupní část. Jenže skutečný systém měří přibližně deset kilometrů a připomíná spletité bludiště plné úzkých průlezů, komínů, sifonů a zatopených chodeb. Právě v období monzunů se navíc mění v jednu z nejnebezpečnějších jeskyní v Asii.
Potápěči naráželi na bahnitou vodu s téměř nulovou viditelností. Místy museli prolézat štěrbinami širokými jen několik desítek centimetrů. V některých úsecích si dokonce sundávali tlakové lahve, aby se vůbec protáhli dál. Každý metr vpřed představoval boj. Přesto se den za dnem pokoušeli proniknout hlouběji. Jenže voda stále stoupala.
Záchranáři mezitím začali odčerpávat obrovské množství vody, prohledávali okolní džungli, hledali další vstupy do podzemí a vrtali průzkumné šachty. Do akce se zapojily stovky vojáků, speleologů, odborníků na podzemní záchranu, roboti, drony i vrtulníky. Nikdo netušil, zda jsou chlapci ještě naživu.
Devět dní bez světla
Uvnitř mezitím panovalo absolutní ticho. Fotbalistům zůstaly jen svačiny na jednodenní výlet. Trenér Ekkapol, bývalý buddhistický mnich, se snažil udržet chlapce psychicky při životě. Učil je meditovat, aby šetřili energií a nepodléhali panice. Sám téměř nejedl a většinu zásob nechával dětem.
Později rodičům napsal omluvný dopis, ve kterém prosil o odpuštění. Oni mu však místo výčitek děkovali. Věřili, že právě jeho klid zachránil jejich synům život. Venku mezitím začínala sílit beznaděj. Odborníci upozorňovali, že zásoby kyslíku v uzavřených prostorách postupně ubývají. Déšť měl každým dnem zesílit a voda mohla během několika hodin zaplavit i poslední suché místo, kde se skupina pravděpodobně nacházela. Někteří už přestávali věřit, že se podaří najít živé lidi.
První světlo po devíti dnech
Bylo pondělí 2. července. Dva britští jeskynní potápěči Rick Stanton a John Volanthen se už několik hodin doslova plazili zatopeným labyrintem. Za sebou měli kilometry podzemních chodeb, bahna a ledové vody. Nikdo nevěděl, jestli pokračují správným směrem. Pak se ve světle jejich čelovek objevily tváře. Na úzké skalní římse sedělo třináct vyčerpaných lidí.
„Kolik vás je?“
„Třináct.“
„Skvělé.“
Krátký dialog natočený kamerou obletěl během několika hodin celý svět. Po devíti dnech ve tmě byli všichni naživu. Vyhráno ale zdaleka nebylo. Ve skutečnosti teprve začínala nejtěžší část celé operace.
Jak dostat ven děti, které neumějí plavat?
Fotbalisté byli vyčerpaní, podchlazení a většina z nich se nikdy v životě nepotápěla. Někteří neuměli ani plavat. Přitom cesta ven vedla čtyři kilometry úzkými zatopenými chodbami, kde se i elitní potápěči pohybovali jen s obrovskými obtížemi. Odborníci zvažovali několik možností. Vyvrtat šachtu shora? Skála byla příliš tvrdá a nikdo přesně nevěděl, kde se chlapci nacházejí. Počkat několik měsíců, až skončí období dešťů? Kyslíku bylo stále méně a další monzuny mohly jeskyni zcela zaplavit. Nezbývalo než vsadit na plán, který ještě před několika dny většina specialistů považovala za příliš riskantní. Každý chlapec projde pod vodou.
Operace, která neměla obdoby
Do jeskyně byly rozmístěny stovky tlakových lahví, po celé trase byla natažena vodicí lana a každé dítě dostalo celoobličejovou masku umožňující normální dýchání.
Klíčovou roli sehrál australský anesteziolog a zkušený jeskynní potápěč Richard Harris. Právě on navrhl podat dětem léky proti úzkosti, aby během několikahodinové cesty nepropadly panice. Jediný záchvat strachu mohl znamenat smrt nejen zachraňovaného dítěte, ale i potápěčů kolem něj. Každého chlapce doprovázeli dva profesionální potápěči. První nesl jeho zásobu vzduchu. Druhý ho zezadu jistil. Někde děti pluly pod vodou, jinde je záchranáři doslova přetahovali přes balvany a úzké skalní průlezy. Celá cesta trvala přibližně pět hodin. Každá chyba mohla být poslední.
Hrdina, který se domů nevrátil
Ještě před zahájením evakuace ale přišla tragédie. Bývalý příslušník elitních jednotek thajského námořnictva Saman Gunan rozvážel do jeskyně tlakové lahve s kyslíkem. Na zpáteční cestě mu došel vzduch. Ztratil vědomí a navzdory okamžité pomoci zemřel.
Jeho oběť otřásla celým Thajskem. Připomněla, jak nebezpečná celá operace skutečně byla. O rok později zemřel na následky infekce získané během zásahu také další člen záchranného týmu Beirut Pakbara.
Tři dny napětí
V neděli 8. července vyšli z jeskyně první čtyři chlapci. O den později další čtyři. Celý svět sledoval televizní stanice, sociální sítě i mimořádné zpravodajství. Každá sanitka, která vyjela od vstupu do jeskyně, znamenala novou naději. V úterý 10. července přišla zpráva, na kterou čekaly miliony lidí. Poslední čtyři chlapci i trenér byli venku. Operace skončila úspěchem. Po sedmnácti dnech pod zemí přežilo všech třináct uvězněných.
Na záchraně se podílelo více než deset tisíc lidí z mnoha zemí světa. Armáda, policisté, jeskynní potápěči, lékaři, hasiči, dobrovolníci i obyčejní vesničané. Odčerpali více než miliardu litrů vody, položili kilometry vodicích lan a dopravili do podzemí stovky tlakových lahví.
Byla to unikátní logistická operace, jaká do té doby neměla obdoby.
Zdroje:
