Článek
Záchranné práce začaly během 15 minut po výbuchu a pokračovaly až do večera 14. prosince. Na vyprošťování obětí se podílelo přibližně 300 lidí, včetně příslušníků armády, Pohraniční stráže, Veřejné bezpečnosti, záchranné čety Uranových dolů a dobrovolníků. Ze sutin bylo vytaženo 47 mrtvých a 17 zraněných, kteří byli převezeni do nemocnice v Plané. Osm dalších osob bylo po ošetření propuštěno domů. Mezi dobrovolníky byl i Jaroslav Tikal, tehdy šestadvacetiletý obyvatel sídliště. „Když to bouchlo, vynadal jsem manželce, že pořád větrá a prásklo okno. Pak jsem se podíval ven a uvědomil si, že ubytovna chybí,“ vypráví. I on se okamžitě zapojil do záchranných prací, stejně jako mnoho dalších obyvatel Tachova, kteří projevili obdivuhodnou solidaritu.
František Soukup, mistr v dílně Technického rozvoje TEROZ, popsal dramatické momenty, kdy se z trosek ozýval dětský pláč. Společně s kolegy se snažili najít zdroj, ale nakonec objevili mladého muže, který zemřel v bolestech se spálenými prsty na rukou a nohou. „Jsem přesvědčen, že ten pláč byl jeho,“ vzpomínal po letech.
Reakce režimu, utajování informací a fámy mezi lidmi
Tragédie byla v tehdejším Československu do značné míry utajována. „Tehdejší režim nemohl připustit, že se v socialismu něco takového může stát,“ vzpomínala rozhořčeně Jaroslava Haasová, která v troskách ztratila 11 kolegů. Místní týdeník Tachovská Jiskra přinesl zprávu 21. prosince, ale celostátní deníky o události informovaly jen stroze. Amatérským fotografům, kteří se pokusili tragédii zdokumentovat zabavili fotoaparáty i filmy, což vysvětluje, proč existuje jen několik málo snímků z místa neštěstí.
Ministr vnitra ČSR Josef Jung informoval o tragédii Českou národní radu 18. prosince 1973. Popsal rychlé nasazení záchranářů, organizaci vyprošťovacích prací a opatření pro obyvatele sídliště, včetně obnovení dodávek tepla, vody a plynu. Komise vlády ČSR řešila i finanční příspěvky pozůstalým a úhradu pohřebních nákladů. Přesto se režim snažil minimalizovat publicitu a mezi obyvateli se šířily pověsti o poškození dalších budov, které musely být vyvráceny geodetickými expertizami.
Ztracené životy a nenaplněné sny
Mezi oběťmi tragédie byl i jednadvacetiletý Václav Brejcha, technik plzeňských plynáren, který se do Tachova vydal na služební cestu. Společně s kolegou měli původně zajištěné ubytování v hotelu, ale kvůli prodloužení pracovního dne jim rezervace propadla. Recepční je proto poslala přenocovat do osudné ubytovny Plastimatu. „Bylo to poprvé a naposled, co tam spal,“ vzpomíná s bolestí jeho manželka Eva Brejchová, která v tu dobu čekala jejich první dítě. Václav zemřel při výbuchu, a Eva zůstala sama s nenarozenou dcerou Katkou, která svého otce nikdy nepoznala. „Na památku mi zbyly jen jeho rozbité hodinky a průkazka MHD,“ dodává Eva, která tragédii přežívala v šoku a žalu. Pohřeb Václava se konal 22. prosince 1973, a pro Evu to byl okamžik, kdy realita ztráty začala pomalu pronikat do jejího vědomí.
Zázraky mezi troskami
Navzdory obrovskému rozsahu tragédie se v troskách odehrály i příběhy naděje. Jedním z přeživších byl Emil Bánom, jehož záchranu popisují Ivan Semkovič a Otto Hetmánek jako zázrak. „Mysleli jsme, že tam nikoho živého už nenajdeme. Pak jsme odtáhli jeden panel a viděli jsme hlavu zahrabanou v sutinách. Když jsme ho vyhrabali, zjistili jsme, že vyvázl téměř bez zranění,“ vzpomínali. Emilovo přežití bylo jedním z mála světlých momentů v jinak tragickém dni.
Další přeživší, Květoslava Bočková, utrpěla vážná zranění – tříštivou zlomeninu nohy a skalpovanou patu. Několik měsíců strávila v nemocnici, a přestože se fyzické rány zahojily, emocionální jizvy zůstávají. „Dodnes se neubráním pláči, když na to vzpomínám,“ přiznává. Mezi přeživšími byli také geologové z Příbrami, kteří v okolí Tachova zkoumali ložiska uranu. Jaroslav Kaše, tehdy jednadvacetiletý, spal v pokoji v prvním patře u hlavního schodiště, které bylo konstrukčně zesílené. „Strašná rána, všechno se začalo trhat, panely bortit. Čekal jsem, kdy nám něco spadne na hlavu,“ popsal. Společně s dvěma kolegy se dostali ven vyraženým oknem, oblečeni jen v pyžamech. Místní obyvatelé jim poskytli teplé oblečení, aby neprochladli.
Na místě zničené ubytovny byla později postavena nová budova, která se v roce 2016 opět stala dějištěm neštěstí, když muselo být kvůli požáru evakuováno přes 100 lidí. Smuteční shromáždění, které se konalo 20. prosince 1973 v závodní jídelně Plastimatu, uctilo památku obětí, ale skutečným odkazem zůstávají vzpomínky těch, kteří přežili, a těch, kteří ztratili své blízké.
