Článek
Krátce po čtvrté hodině ráno 21. srpna 1968 se ulicemi Milovic prohnala první sovětská vozidla 20. tankové divize, postupující z Polska přes Harrachov. Československá 13. tanková divize, dislokovaná v posádce Milovice - Mladá, dostala od ministra obrany Martina Dzúra rozkaz neklást odpor.
Nevěřili jsme, že nás Sověti okupují
„Vůbec jsme nevěřili, že by nás mohli Sověti okupovat,“ vzpomíná podplukovník Josef Křena, tehdejší zástupce velitele 47. průzkumného leteckého pluku na letišti Mladá. Krátce po čtvrté hodině ráno vjely tanky 20. tankové divize od Mladé Boleslavi a polské jednotky od Hradce Králové, zatímco sovětská letadla obsazovala klíčová letiště. Křena, který se vrátil z dovolené v NDR, kde si všiml pohybu sovětských vojsk, ale nepředpokládal invazi, převzal velení letiště, protože velitel pluku Vladimír Kvarda byl na dovolené. „Nikdo nás nepřipravil. Věděli jsme o napětí, o schůzkách Varšavské smlouvy, ale okupace? To se zdálo nemyslitelné,“ líčí Křena. Večer 20. srpna odstartoval na orientační let, když ho kolem půlnoci zastihla šokující výzva: „Všechny letouny na přistání!“ Po návratu na zem mu náčelník generálního štábu potvrdil, že vojska Varšavské smlouvy překročila hranice. Křena nařídil vypnout radiolokátory a poslal piloty domů, aby zabránil eskalaci. Kolem jedné odpoledne přistálo na letišti Mladá přibližně čtyřicet stíhaček MiG-21 od 159. gardového pluku, následovaných dopravními letadly s generály. Českoslovenští vojáci, včetně záložáků, chtěli vzdorovat, ale Křena je krotil: „Proti takové přesile by to bylo marné.“ Přesto se napětí stupňovalo – tankisté káceli stromy a špatná komunikace vedla k tomu, že polské jednotky omylem ostřelovaly kasárna už obsazená Sověty.
Marné protesty
Přesto se našli vojáci, kteří se alespoň symbolicky vzepřeli. Na letišti Boží Dar, jednom z prvních cílů okupantů, rušili radiokomunikaci sovětských letadel, vydávali falešné pokyny k přistání nebo do vysílaček posílali nadávky. Místní obyvatelé, probuzení hlukem pásů, sledovali z oken, jak se jejich město mění v cizí vojenskou základnu. Ještě téhož rána vydali vojáci a civilisté posádky Mladá rezoluci, která dorazila do pražského rozhlasu a vyzývala ke svolání mimořádného XIV. sjezdu KSČ. Ženy z Balonky organizovaly spontánní protiokupační protesty, někteří důstojníci tajně fotografovali sovětské jednotky při obsazování kasáren či přistávání letadel. Ale odpor byl marný. Sověti rychle převzali kontrolu nad klíčovými objekty – kasárnami, letištěm i výcvikovým prostorem Mladá. V podzemí Mordové rokle začali budovat třípatrové velitelství protivzdušné obrany, připravené pro případ třetí světové války. Koncem srpna byla okupace stvrzena Smlouvou o dočasném pobytu sovětských vojsk, podepsanou prezidentem Ludvíkem Svobodou a ratifikovanou parlamentem v říjnu. Milovice se tak staly srdcem sovětské přítomnosti v Československu – domovem desítek tisíc vojáků a jejich rodin.
Život v okupovaném městě
S příchodem sovětské armády se život v Milovicích obrátil vzhůru nohama. Na sídlišti Balonka se usídlily rodiny sovětských důstojníků v nově postavených „kyjevácích“ – domech s křivými schody, vadnou elektroinstalací a novinami v oknech místo záclon.
Místní se potýkali s hlukem z letiště, znečištěním vod ropou a nehodami, které způsobovali nezkušení sovětští vojáci. Tragédie, jako smrt Josefa Jakubala v roce 1974, kdy opilý voják vyskočil z jedoucího tanku, který se poté proboural do jeho domku a smrtelně ho zranil, jen prohlubovaly hořkost a napětí. Ekologické škody, včetně úniků ropy, donutily okolní obce jako Všejany vybudovat nové vodovody. Propaganda se snažila o budování „československo-sovětského přátelství“ prostřednictvím večerů Družby nebo slavnostních akcí u památníků. V každodennosti však kontakty probíhaly spíš přes obchody na černém trhu – sovětští vojáci prodávali benzín, elektroniku nebo cigarety. Tyto vztahy ale často doprovázela kriminalita a napětí.
Střední skupina vojsk
Dne 25. října 1968 bylo oficiálně vyhlášeno vytvoření Střední skupiny sovětských vojsk v Československu. Tvořilo ji pět pozemních a jedna letecká divize, dohromady asi 75 tisíc vojáků a několik desítek tisíc civilistů. Československá lidová armáda musela urychleně vyklidit řadu posádek, aby uvolnila místo. Vojáci 13. tankové divize ČSLA se z Milovic-Mladé museli přestěhovat do slovenských Topolčan. Z dříve elitní divize se stala druhořadá jednotka. Bylo tomu mimo jiné proto, že vojáci divize projevovali proti okupaci značný a aktivní odpor. Stěhování postihlo také rodiny vojáků z povolání, jejichž rozdělení i získání bytů v nových posádkách trvalo dlouho. Již předtím byla bytová situace v armádě těžká, nyní se stala katastrofální. Před srpnem žádalo o byt 9 405 vojáků z povolání, z nichž 5 389 nemělo vůbec žádný byt. V důsledku podzimní redislokace bylo náhle třeba nad plán postavit dalších 4 500 bytů. Okamžitým řešením se stalo ubytování redislokovaných důstojníků v provizorních ubytovnách a hotelích, kdy jim ale armáda musela poskytovat odlučné a náhrady za dojíždění, což předpokládalo další výdaje 6 až 7 milionů korun měsíčně.
Konec okupace a nový začátek
Když 30. června 1991 sirény a zvony ohlašovaly odsun sovětských vojsk, Milovice vydechly úlevou. Většina sovětských staveb, od bazénu s malbou Poseidona po střelnice, zmizela nebo byla přestavěna na byty. Dnes připomínají tuto éru jen drobné relikty, jako socha dětí u školy Juventa. Srpen 1968 zůstane pro Milovice symbolem ztráty svobody, ale i odvahy místních, kteří se i v těžkých časech snažili bránit svou identitu.
