Článek
Když se Viola v roce 1922 narodila, nic nenasvědčovalo tomu, že by neměla prožít šťastný život jinde, než ve slovenském Lučenci tak, jako její rodiče. Měla idylické dětství. V Masarykově ulici, kde vyrůstala, se mísily vůně benzínu z obchodů s železářstvím a čerstvě upečených koláčů z domácností. Její otec Andor Stern byl obchodním zástupcem a matka Helena pečlivě udržovala židovské tradice. Viola snila o kariéře lékařky, inspirovaná svým starším bratrem Alexem. V roce 1938, v pátém ročníku gymnázia, se zamilovala. Artur Markovics byl o sedm let starší elegán připomínající Clarka Gablea. Jejich šťastnou a romantickou lásku přerušila válka. On se musel skrývat, ona skončila v koncentračním táboře.
Selekce v Osvětimi
V červnu 1944, když Maďaři a Němci během osmi týdnů deportovali 400 tisíc Židů, se Viola ocitla na rampě v Osvětimi. Stála tam, pevně svírajíc ruku své matky, když před ní stanul Josef Mengele, muž s uhlazenými vlasy, hnědýma očima a chladným klidem, který rozhodoval o životech jediným pohybem prstu. Doleva znamenalo plyn, doprava práci nebo pokusy. Viola s matkou byly poslány doleva. Tehdy ještě nevěděla, že to znamená smrt. Když se však otočily, Mengele ji zavolal zpět. „Kolik ti je let?“ zeptal se. „Dvaadvacet,“ odpověděla rozechvělým hlasem. Mengele si ji prohlédl. Měla modré oči, světle hnědé vlasy a zdravou postavu. To rozhodlo, že ukázal doprava. Pak kopl do její matky, až spadla na zem. V tu chvíli Viola ztratila vše, co milovala.
Mengeleho pokusy a boj o přežití
Viola se stala jednou z „Mengeleho dívek“. „Dělali mi věci, po kterých bych už nikdy neměla mít děti,“ vzpomínala. Mengele a jeho tým na ní zkoušeli injekce neznámých látek, vystavovali ji extrémním podmínkám a prováděli invazivní zákroky bez anestézie. Cílem bylo zničit její reprodukční schopnosti, aby podpořil nacistickou eugeniku. Viola se pro něj stala hračkou, předmětem zvědavosti a krutosti. Přesto přežila, a pozdější narození dvou dcer považuje za svůj triumf. „Porazila jsem ho dvakrát,“ říkala hrdě.
Cílem bylo zjistit, jak tělo reaguje a často ho zničit. Po několika měsících byla Viola převezena do Ravensbrücku. Tábor byl přeplněný, v nelidských podmínkách žilo přes 70 tisíc žen. Viola popisuje nekonečné apely na mrazivém nádvoří, kde stály hodiny v tenkých šatech a práci v šicí dílně, kde šily uniformy pro Wehrmacht.
Zde se Viola poprvé aktivně zapojila do odporu. Společně s dalšími vězeňkyněmi začala sbírat informace od kápů a plánovat drobné sabotáže, například špatné šití uniforem. Na jaře 1945, když se válka chýlila ke konci, byla Viola přesunuta do Buchenwaldu, jednoho z největších táborů na německém území. Odtud putovala do podtábora v Neustadtu bei Coburg, kde pracovala v továrně Siemens na výrobě součástek pro německé zbraně. Tam Viola s malou skupinou vězeňkyň využila chaosu, blížící se fronta a oslabená ostraha jim poskytly příležitost. „Plížily jsme se v noci, každý šelest mohl být konec,“ vzpomínala. 11. dubna 1945 Američané Buchenwald osvobodili a krátce poté dorazili i do Neustadtu. Když uslyšela tanky a výkřiky „You are free!“, nevěřila vlastním uším. „Plakala jsem, ale už ne strachy,“ napsala.
Proces s dozorkyní
Na svobodě se Viola náhodně setkala s jednou s nejkrutějších dozorkyň. Poznala ji a upozornila úřady. Díky jejímu svědectví a identifikaci byla dozorkyně dopadena a postavena před soud.
Proces pro ni nebyl snadný. „Musela bych mluvit o věcech, o kterých jsem neřekla ani svému muži,“ přiznala. Nakonec se rozhodla nevypovídat veřejně. Její písemná výpověď a svědectví jiných stačily k tomu, aby byla dozorkyně odsouzena. Viola cítila zadostiučinění, ale i hořkost. „Stačilo mi, jak utíkala a jak ji chytili,“ říká. Tento okamžik byl pro ni uzavřením jedné kapitoly. Důkazem, že spravedlnost může zvítězit i když jen částečně.
Vítězství nad Mengelem
Po válce se Viola vrátila do zničeného světa. V Praze, kam odešla s bratrem se setkala s Jurajem Fischerem, kterého znávala v předválečném Lučenci. Juraj utekl ze Slovenska roce 1939, když ho varovali před zatčením kvůli pašování dopisů pro rodiny československých vojáků. Přes Budapešť, Bělehrad a Blízký východ se dostal do Francie, kde bojoval jako velitel tanku u Dunkerque. Sedm měsíců obkličoval město, ztrácel přátele, a nakonec se dočkal kapitulace Němců. Za svou statečnost byl v roce 2004 vyznamenán Řádem čestné legie.
Když se s Violou po letech znovu setkali, Juraj ji požádal o ruku a ona řekla ano – i přes nečekané setkání s Arturem, její první láskou, který ji lákal do Ameriky. Viola si však vybrala Juraje. „On chápal, co jsem prožila. Artur ne,“ vzpomínala.
Viola a Juraj se vzali v roce 1946 a narodily se jim dvě dcery, Helena a Viera. Společně s Jurajem prožili 61 let On zemřel symbolicky 9. května 2007, v den, kdy Evropa slaví konec války. Viola přežila hrůzostrašné experimenty, koncentrační tábory, ztrátu rodiny, ale zvítězila nad Mengelem tím, že žila. Svůj příběh začala vyprávět až po devadesátce, aby uchovala vzpomínky na ty, kteří neměli to štěstí přežít. Zemřela 25. května 2017 ve věku 94 let.
FISCHEROVÁ, Viola. Mengeleho děvče: skutečný příběh ženy, která přežila čtyři koncentrační tábory. Vydání první. Praha: Ikar, 2017. 373 stran
