Článek
Jedním z těch, kdo tato čísla v koncentračním a vyhlazovacím táboře Auschwitz-Birkenau zapisovali do lidské kůže, byl slovenský Žid Ludwig Eisenberg, později známý jako Lale Sokolov. Jeho osud je dodnes jedním z nejrozporuplnějších příběhů holokaustu, je příběhem muže, který přežil díky privilegované funkci, ale celý život zápasil s pocitem viny.
Komplex táborů Auschwitz vznikl na příkaz Heinricha Himmlera 27. dubna 1940 na území okupovaného Polska. Z původně „obyčejného“ koncentračního tábora pro polské politické vězně se během roku 1941 stal klíčový uzel nacistického „konečného řešení“. Podle údajů Státního muzea Auschwitz-Birkenau zde zahynulo přibližně 1,1 milionu lidí, z nichž asi 90 procent byli Židé prakticky ze všech evropských zemí.
Ludwig Eisenberg se narodil 28. října 1916 v Krompachách na Slovensku, tehdy ještě v Rakousko-Uhersku. Vyrůstal v chudé, ale soudržné židovské rodině. Měl obchodní talent, mluvil několika jazyky a před válkou snil o kariéře podnikatele. V dubnu 1942 si pro něj přišli nacisté s deportačním rozkazem. Jeho rodiče už byli v té době odvezeni do Polska. O jejich osudu tehdy nic nevěděl, až později vyšlo najevo, že zemřeli krátce před jeho příjezdem do Osvětimi.
Vězeň číslo 32407
Po příjezdu do tábora mu bylo vytetováno číslo 32407. Jako většina nově příchozích byl nasazen na těžké práce při výstavbě nových baráků a rozšiřování areálu. Brzy onemocněl břišním tyfem, nemocí, která v přeplněných a nehygienických podmínkách tábora znamenala často rozsudek smrti. Paradoxně mu ale právě nemoc zachránila život. Skončil na marodce, kde se dostal do péče tatéra přezdívaného Pepan, údajně bývalého francouzského akademika.
Pepan si všiml, že Eisenberg ovládá slovenštinu, němčinu, maďarštinu, ruštinu, francouzštinu a základy polštiny. V táboře, kde se mísily transporty z celé Evropy, to byla obrovská výhoda. Vzal si ho jako asistenta a postupně ho zasvětil do práce tatéra. Když Pepan jednoho dne zmizel, s největší pravděpodobností byl zavražděn, stal se Lale jeho nástupcem.
Boj o přežití a pomoc vězňům
Jako tatér spadal pod politické oddělení tábora a měl přiděleného důstojníka SS. Získal privilegia, o nichž si ostatní vězni mohli nechat zdát: samostatný pokoj, lepší příděly jídla, ochranu před nejtěžšími pracemi. Jeho práce se mu ale příčila, nerad působil bolest už tak zlomeným lidem, ale musel. Snažil se tak být alespoň citlivý, nezvyšovat utrpení svých nedobrovolných zákazníků. Každému nabídl milý a soucitný pohled, vzal si od něj papírek s jeho číslem a začal rýt do paže ono smutně pověstné osvětimské „jméno“. Zároveň se zapojil do ilegálního organizování černého obchodu, v jehož rámci směňoval šperky a drobnosti vězňů s místními obyvateli za jídlo a léky. Ty pak rozdával slabším spoluvězňům.
Strach z Mengeleho
Přesto žil v neustálém strachu. Věděl, že stačí jediná chyba a jeho privilegia se během vteřiny rozplynou. Zvlášť se obával Josefa Mengeleho, nechvalně proslulého „anděla smrti“. Ten ho prý občas s cynickým úsměvem provokoval slovy: „Jednoho dne, tatére, dostanu i tebe.“ Lale si byl bolestně vědom toho, že stojí v šedé zóně mezi obětí a součástí táborního mechanismu.
Láska na první pohled
V červenci 1942 mu pod rukama skončila složka s číslem 34902. Patřila mladé ženě jménem Gita Fuhrmannová. Když jí tetoval číslo na ruku, zamiloval se na první pohled. Přes dozorce z řad SS jí posílal jídlo a dopisy, snažil se ji dostat na lepší práci ve vytápěné administrativní budově a obstarat jí léky. Několikrát se tajně setkali. Pro oba to byla kotva v realitě, která jinak připomínala nekonečnou noční můru.
Na konci roku 1944 začali nacisté tábor vyklízet před postupující Rudou armádou. Vězňové byli hnáni na pochody smrti nebo převáženi do jiných táborů. Gita byla odvezena neznámo kam, Lale skončil později v Mauthausenu. Odtud se mu podařilo uprchnout a vrátit se na Slovensko. Nevěděl, odkud Gita pochází, znal jen její jméno. Týdny proto čekal na nádraží v Bratislavě, kudy proudily tisíce navrátilců. A pak se stalo něco, co by znělo kýčovitě, kdyby to nebyla pravda: potkali se náhodou na ulici. Oba po sobě pátrali.
Věznění a emigrace
V roce 1945 se vzali a změnili si příjmení na Sokolov, aby v poválečném Československu lépe zapadli. Lale si otevřel textilní podnik a finančně podporoval vznik státu Izrael. Po znárodnění majetku a krátkém věznění se rozhodli roku 1948 emigrovat do Austrálie. Usadili se v Melbourne, vybudovali úspěšnou oděvní firmu a v roce 1961 se jim narodil syn Gary.
O své minulosti mlčeli desítky let. Lale se bál, že bude vnímán jako kolaborant. Až po smrti Gity v roce 2003 se odhodlal svůj příběh vyprávět. Tři roky ho zaznamenávala spisovatelka Heather Morrisová. Výsledkem byl román Tatér z Osvětimi vydaný roku 2018. Kniha se stala bestsellerem, ale vyvolala i bouřlivé debaty. Historici upozorňovali na odchylky od faktů, zjednodušování a romantizaci reality tábora. Sama správa památníku Auschwitz-Birkenau se od knihy distancovala s tím, že může čtenáře mást ohledně skutečné podoby táborového života.
Přesto příběh Laleho Sokolova zůstává silným svědectvím o tom, že i v extrémních podmínkách se lidé pohybovali v šedé zóně mezi vinou a přežitím. Ukazuje, jak tenká byla hranice mezi obětí a spoluúčastí – a jak obtížné je soudit rozhodnutí lidí, kteří denně čelili smrti.
Zdroje:
