Článek
Vlak zastavil v noci. Z dobytčáků se vyvalil křik, štěkot psů a pach spáleného masa. Nad rampou v Birkenau se vznášel oranžový dým z krematorií a reflektory řezaly tmu jako nože. Většina nově příchozích netušila, že během několika hodin zemře. Jenže když se dveře jednoho z vagónů otevřely, mezi vyčerpanými vězni se objevila skupina malých postav. Sedm trpaslíků obklopených příbuznými normálního vzrůstu. Rodina Ovitzových. Pro Josefa Mengeleho byli něco jako zázrak. „Máme práci na dvacet let,“ měl pronést šílený nacistický lékař fascinovaně, když si rodinu prohlížel.
Zatímco ostatní vězni mířili do plynu, Ovitzovi dostali zvláštní status. Nebyla to výhra. Jen jiný druh pekla. Rodina pocházela z rumunského Maramureše. Otec Shimson Eizik Ovitz byl potulný rabín, hudebník a sám trpaslík. Ze svých deseti dětí předal genetickou poruchu sedmi. Zatímco jiné rodiny podobný osud skrývaly, Ovitzovi si z něj udělali živobytí. Svou jinakost brali s nadhledem a založili kapelu s názvem Jazz Band of Lilliput. Ač byla druhá světová válka v plném proudu, dařilo se jim koncertovat po celé střední Evropě. Rozjetou kariéru si mohli udržet také kvůli tomu, že úspěšně skrývali svůj původ.
Na pódiu zpívali v maďarštině, jidiš, rumunštině i němčině. Malé housle, miniaturní cimbály, groteskní kostýmy a černý humor. Publikum je milovalo. Ve světě fascinovaném kuriozitami byli senzací.
Jenže Evropa se mezitím měnila v jatka.
Po obsazení severní Transylvánie začaly platit protižidovské zákony. Ovitzovi si opatřili falešné doklady a dál vystupovali. Riskovali každý den. Stačilo jediné udání. To přišlo v květnu 1944 během turné v Maďarsku.
Do Osvětimi dorazilo dvanáct členů rodiny. Nejmladšímu bylo patnáct měsíců, nejstarší ženě osmapadesát. A jako zázrakem se jich všech dvanáct vrátilo.
Cirkus pro nacistickou vědu
Mengele nebyl obyčejný sadista. Byl posedlý rasovou teorií a genetikou. Dvojčata, lidé s deformacemi, obři nebo trpaslíci pro něj představovali biologický materiál. Rodina Ovitzových byla unikát — kombinace liliputánů a zdravých sourozenců v jedné pokrevní linii. Nechal je ubytovat odděleně od ostatních vězňů. Dostávali lepší jídlo, čistší oblečení, měli vlastní pryčny. Jenže důvod byl děsivě prostý: Mengele si své „vzorky“ chtěl udržet naživu co nejdéle. Každý den začínal sérií vyšetření. Vězňům odebírali krev, kostní dřeň, zuby i vlasy. Bez umrtvení. Do očí jim kapali chemikálie způsobující dočasnou slepotu. Do uší střídavě lili ledovou a vroucí vodu. Prováděli bolestivé punkce páteře a odběry mozkomíšního moku.
Nejhůř vzpomínaly ženy
„Přivázali nás ke stolu a začali nám do dělohy píchat různé věci,“ vypověděla po válce Elisabeth Ovitzová. „Kopali do nás, odebírali krev a trhali nám vlasy. Bolest trvala ještě dny.“ Gynekologické experimenty byly natolik brutální, že je podle svědectví odmítali provádět i někteří asistující lékaři. Poukazovali na to, že by to rodina Ovitzových už nemusela přežít. To byla červená stopka i pro Anděla smrti, jak se Mengelemu v táboře přezdívalo. Nechtěl ohrozit životy svých oblíbených „laboratorních krys.“
Zvláštní pozornost věnoval Mengele malému Shimshonovi. Chlapec se narodil trpasličím rodičům, ale byl normálního vzrůstu a šílený doktor v něm viděl genetickou anomálii mimořádné hodnoty. Denně mu odebírali krev z prstů i žil za ušima, až dítě upadalo do těžkých stavů vyčerpání. Ovitzovi brzy pochopili, že nejsou pacienti. Jsou exponáty.
Film pro Hitlera
Mengele je nechával nahé předvádět nacistickým důstojníkům a pořádal improvizované „vědecké přednášky“. Trpaslíci stáli pod reflektory jako zvířata v cirkuse, zatímco esesáci debatovali o dědičnosti a čistotě rasy.
Podle některých svědectví dokonce vznikl krátký film určený pro Adolfa Hitlera. Rodina v něm měla zpívat německé písně. Nikdo netušil, co se s ním po válce stalo. Pravděpodobně zmizel spolu s Mengelem při jeho útěku.
Smrt na dosah ruky
Hrůza byla všudypřítomná. Ovitzovi viděli, co se děje těm, které už nacisté nepotřebovali. Dvě další osoby malého vzrůstu byly podle svědků zabity a jejich těla vyvařena, aby kostry mohly skončit v nacistickém muzeu. Rodina pochopila, že stejný osud čeká i je, až experimenty skončí. Jenže konec války přišel dřív. 27. ledna 1945 vtrhla do Osvětimi Rudá armáda. Mengele utekl jen několik dní předtím. Ovitzovi přežili jako jedna z mála kompletních rodin, které táborem smrti prošly pohromadě.
Po osvobození následovala další noční můra. Sedm měsíců putovali zpustošenou Evropou zpět domů. Když dorazili do rodné vesnice, našli jen vyrabované domy. Nakonec odešli do Belgie a později do Izraele. V Haifě znovu vystupovali a jejich koncerty byly vyprodané. Publikum ale už nevidělo jen exotickou hudební atrakci. Před nimi stáli lidé, kteří přežili Osvětim. A nesli si ji v sobě celý život. V roce 1955 po mnohých životních zkušenostech odešli všichni členové na odpočinek. Pozoruhodné je, že se již nikdy nenarodil žádný další liliput. Dívky kvůli své velkosti nedokázaly otěhotnět. Muži zplodili děti, které dorostly průměrné výšky. Poslední dvě z liliputích sester žily ještě dlouho po válce. Rozika zemřela v roce 1984, když jí bylo úctyhodných 98 let. Až v roce 2001 zemřela i poslední trpasličí žena. A sice Perla Ovitz, která řekla větu, která zní skoro jako krutý paradox dějin:
„Kdybych byla zdravá židovská dívka vysoká metr sedmdesát, skončila bych v plynu jako ostatní. To, že jsem byla trpaslice, mě zachránilo.“ Josef Mengele po válce nikdy nestanul před soudem. Uprchl do Jižní Ameriky a v roce 1979 zemřel v Brazílii po mrtvici při koupání v moři.
Rodina Ovitzových přežila. Ale z Osvětimi si odnesla něco, co nezmizelo nikdy — vědomí, že právě jejich deformace byla důvodem, proč jim nacisté dovolili žít.
Zdroje:
