Článek
V noci z 12. na 13. srpna 1961 obsadily východoněmecké ozbrojené složky hranici se Západním Berlínem a přerušily spojení mezi oběma částmi města. Zpočátku hlavně ostnatým drátem. Teprve v dalších dnech ho začala nahrazovat skutečná zeď, která se postupně proměnila v důmyslný systém betonových bariér, strážních věží, zátarasů a obávaného „pásma smrti“.
Důvod byl jednoduchý. Lidé z NDR utíkali. Před vybudováním zdi odešlo na Západ přibližně 3,5 milionu východních Němců. Po uzavření Berlína se cesta ke svobodě dramaticky zkomplikovala. Přesto to lidé zkoušeli – přes zeď, tunely, ve falešných úkrytech automobilů i po vodě.
Peter Strelzyk a Günter Wetzel přišli koncem 70. let s plánem, který zněl skoro šíleně. Když nemohou přes hranici, pod ní ani skrz ni, přeletí ji. V balónu, který si sami ušijí.
Dva kutilové a plán na útěk
Strelzyk byl elektrikář a bývalý mechanik východoněmeckého letectva, Wetzel vyučený zedník. Pracovali spolu v továrně na plasty v Pößnecku a oba toužili dostat své rodiny z NDR. V březnu 1978 se rozhodli, že přestanou jen snít.
Inspirací se jim stalo létání v horkovzdušných balónech. Princip vypadal jednoduše. Realita byla horší.
Do vzduchu potřebovali dostat čtyři dospělé a čtyři děti. Jenže v zemi plné informátorů nebylo možné přijít do obchodu a bez vysvětlování objednat stovky metrů látky. Pro knihy o balónovém létání proto jezdili do různých měst a materiál sháněli daleko od domova. Když kupovali obrovské množství tkaniny, vydávali se například za pionýrské vedoucí, kteří chtějí šít stany.
První balón vznikal na domácím šicím stroji. Hořák sestavili z instalatérských trubek a součástek vyřazeného sporáku. Výsledek byl katastrofální. Látka byla příliš porézní a horký vzduch z ní rychle unikal.
Měsíce práce a tisíce marek byly pryč. Nepoužitelný plášť Strelzyk postupně spálil doma v kotli, aby po jejich tajném projektu nezůstaly důkazy.
Balón vzlétl. A spadl těsně před svobodou
Muži začali znovu. Testovali různé látky, experimentovali s hořákem a nakonec zvolili syntetický taft. Pro stovky metrů látky jeli až do Lipska a prodavači tvrdili, že budou vyrábět plachty pro jachtařský klub. Když obchod musel objednávku vyřídit až následující den, nervózně čekali, zda ráno místo role látky nepřijde Stasi. Nepřišla. Strelzyk nakonec vyřešil i problém s nedostatečně výkonným hořákem. Wetzel už ale balónu příliš nevěřil, a tak první skutečný pokus o útěk podnikl 3. července 1979 Strelzyk jen se svou ženou a dvěma syny. Vystoupali do výšky kolem dvou kilometrů. Vítr je nesl k Západu a chvíli se zdálo, že neuvěřitelný plán vyjde. Pak balón vlétl do mraků.
Na látce kondenzovala voda, plášť těžkl a rodina začala klesat. Přistáli necelých dvě stě metrů od hranice – v zaminovaném pásmu hlídaném pohraničníky a psy.
Balón museli nechat na místě. Devět hodin se prodírali nebezpečným terénem zpátky. Domů se dostali živí, ale věděli, že teď běží čas. Jakmile Stasi najde trosky balónu, začne hledat jeho konstruktéry.
Stasi byla na stopě
Neúspěch znovu spojil Strelzyka s Wetzelem. Tentokrát nebyl prostor pro další chybu.
Po celé NDR najeli přes tři tisíce kilometrů a postupně nakoupili 1250 metrů taftu a šest kilometrů nití. Wetzel během šesti týdnů ušil nový balón. Výsledkem byl kolos vysoký 25 metrů s objemem kolem 4000 metrů krychlových. Unesl obě rodiny. Nic dalšího téměř ne.
Strelzykovi a Wetzelovi věděli, že pokud se útěk podaří, domů už se možná nikdy nevrátí. Majetek nechali v NDR. S sebou si vzali oblečení – a láhev sektu.
Balón začal hořet
V noci z 15. na 16. září 1979 se po bouřce konečně zvedl příznivý vítr. Osm lidí se vměstnalo na kovovou plošinu obehnanou prakticky jen provazem. Pod nohama měli plynové lahve, nad hlavami obrovský plášť naplněný horkým vzduchem. Strelzyk přeřízl kotevní lana.
Balón vystřelil vzhůru – a okamžitě začalo jít všechno špatně.
Gondola se naklonila, plamen zasáhl vnitřek balónu a látka začala hořet. Wetzel oheň uhasil ručním hasicím přístrojem, jenže některé švy povolily a v plášti vznikla trhlina. Museli zvýšit výkon hořáku, čímž spotřebovávali drahocenný plyn ještě rychleji.
Ve výšce kolem dvou kilometrů klesla teplota na minus osm stupňů. Hořák zhasínal a Wetzel jej znovu zapaloval zápalkami. Pod nimi ležela jedna z nejstřeženějších hranic Evropy. Nad nimi se trhal jejich podomácku vyrobený balón. A na palubě byly čtyři děti.
„Jsme na Západě?“
Po zhruba půlhodině letu si muži všimli změny pod sebou. Temná pole velkých východoněmeckých družstev vystřídaly malé osvětlené farmy. Objevila se světla dálnice.
Mohli být na Západě.
Plyn však docházel a balón začal rychle klesat. Nakonec tvrdě dopadl poblíž bavorského městečka Naila, asi deset kilometrů za hranicí. Wetzel si při přistání zlomil nohu.
Bavorští policisté už předtím zahlédli na noční obloze podivné blikající světlo a vyrazili ho hledat. Na lesní silnici před nimi náhle stáli dva muži.
„Kde jsme? Jsme na Západě?“ zeptali se.
Ano, ujistili je policisté.
Muži se začali smát a objímat. Z houští vyběhly jejich manželky a čtyři děti. Pak přišla na řadu láhev sektu, kterou vláčeli celou cestu. Uprostřed temné bavorské noci bouchla zátka.
Po roce a půl tajného šití, výpočtů, neúspěchů a strachu ze Stasi byly rodiny Strelzykových a Wetzelových svobodné.
V Naile se z nich stali místní hrdinové. Wetzelovi zůstali v Bavorsku, Strelzykovi později odešli do Švýcarska a po sjednocení Německa se vrátili do rodného Pößnecku. Jejich útěk se stal předlohou filmů Night Crossing z roku 1982 a Ballon z roku 2018. Balón, který osm lidí přenesl přes železnou oponu, skončil jako muzejní exponát.
Berlínská zeď padla až 9. listopadu 1989. Strelzykovi a Wetzelovi na to čekat nechtěli. Když jim stát postavil do cesty beton, ostnaté dráty a ozbrojené pohraničníky, našli směr, který se hlídal mnohem hůř.
Zdroje:
