Článek
Kamila se narodila v Jihlavě do rodiny, kde politika byla všudypřítomná. Její otec, Vilém Nový, novinář a zapálený komunista, spoluzakládal stranu na Vysočině, zatímco matka ho věrně následovala. Malá Kamila tak vyrůstala spíše u prarodičů, zejména u babičky „Kuličky“, která jí dávala lásku a teplo, jež jí od rodičů chyběly. „Babičce jsem říkala mami, matce maminko,“ vzpomínala s nostalgií. Druhá světová válka však rodinu rozbila. Otec emigroval do Londýna, kde pod svým jménem vysílal pro BBC. Němci za to zatkli její matku a deportovali ji do koncentračního tábora Ravensbrück. Kamila jako dítě čelila výslechům gestapa a ukrývala se u příbuzných v Polné. Právě tady začala hrát ochotnické divadlo a poprvé okusila jeviště. Po válce, když se rodina znovu sešla, přišlo další drama: otec se vrátil z exilu s novou ženou, což matku zničilo. Kamila se rozhodla zůstat s ní a babičkou v Jihlavě, kde pokračovala ve studiích i v hraní divadla.
První dáma ve zpravodajství
V Jihlavě se Kamila zamilovala do herce Miloše Williga, za kterého se v devatenácti provdala. Z jejich bouřlivého, ale krátkého manželství vzešla dcera Kateřina. Brzy však láska vyprchala a Kamila se zamilovala do lékaře Josefa Moučky, otce jejích dalších dětí, Barbory a Ondřeje. Ani toto manželství však nepřežilo – Josef utekl s chůvou, což Kamile zlomilo srdce. „Byl to tvrdý pád,“ přiznala později. Její kariéra však šla vzhůru. Po angažmá v divadlech v Teplicích a Jihlavě se v roce 1949 stala programovou hlasatelkou Československého rozhlasu. V roce 1956 přešla do nově vznikající televize a o rok později se stala první moderátorkou Televizních novin. V době, kdy zpravodajství bylo výhradně mužskou doménou, Kamila svým šarmem, profesionalitou a elegancí lámala předsudky. Stala se hvězdou, kterou diváci milovali, a přezdívka „lvice“ od kolegů jen podtrhla její charisma.
Pražské jaro: Hlas odboje
Rok 1968 byl zlomový. Kamila, tehdy na vrcholu kariéry, se stala tváří Pražského jara. Když jí 21. srpna v půl čtvrté ráno zazvonil telefon a Jiří Dienstbier s Věrou Šťovíčkovou ji varovali před invazí vojsk Varšavské smlouvy, neváhala. „Rusové nás obsazují!“ znělo z jejích úst v přímém přenosu. Celý den předčítala zprávy z ulic, dokud ji sovětští vojáci nevyvedli ze studia se samopaly v zádech. „Vztek mě hnal dál, strach jsem neměla,“ vzpomínala. I poté pokračovala v ilegálním vysílání z hloubětínské Tesly. Když se věci trochu uklidnily, vrátila se na oficiální obrazovku, ale na despekt, s nímž četla zprávy, si údajně stěžoval i sovětský boss Brežněv: „Ta Moučková se v televizi zase tváří…“
Patřila k symbolům protiokupačních nálad, a tak přesně v den, kdy Gustáv Husák nastoupil do funkce generálního tajemníka, dostala vyhazov. Dalších dvacet let se živila jako uklízečka, barmanka v hereckém klubu Komorního divadla a nakonec doma lepila pytlíky.
Kamila se však nevzdala. Jako jedna z prvních podepsala Chartu 77, zadržela a vyslýchala ji StB. „Srdce jsem měla v kalhotách, ale říkala jsem si, že jsem sama za sebe,“ vzpomínala.
Láska, ztráta a návrat
Osobní život Kamily byl stejně turbulentní jako její kariéra. V roce 1962 potkala herce Jiřího Zahajského, tehdy mladého absolventa DAMU, kterému nabídla přístřeší. Z přátelství se zrodila láska, která trvala 31 let. Jiří stál při ní i v nejtěžších časech normalizace, kdy čelila perzekucím. „Čekal na mě 14 hodin u Ruzyně, když mě vyslýchali,“ vzpomínala dojatě. Jeho loajálnost v časech normalizace pro ni byla o to cennější, že po vyhazovu z televize se jí dost bývalých známých na ulici vyhýbalo. Navíc vždycky byla ambiciózní a nikdy nepopírala, že ten „pád na hubu“ ji dost vzal. „Já zpravodajskou profesi milovala a nedovedla jsem si život bez ní představit. Strašně jsem se nabrečela,“ přiznávala.
Jejich vztah však skončil bolestně, když Jiří v 90. letech odešel k Janě Brejchové, což Kamila těžce nesla. „Málem jsem umřela žalem,“ přiznala, přesto o něm nikdy nemluvila s nenávistí. „Pět let mi trvalo, než jsem se vzpamatovala,“ říkala. Celé ty roky do jeho smrti o něm mluvila jako o muži, kterého stále miluje. Nesmířila se s faktem, že jí ho odvedla žena, kterou považovala za svoji kamarádku a které sama pomáhala překonávat rozvody a rozchody. Nesmířila se s tím, že do chalupy, kterou dvacet let opravovala a zařizovala, jezdí Jana Brejchová a spí v její posteli. Když se dozvěděla, že Zahajský zemřel, rozsvítila si u jeho fotografie svíčky a řekla mu: „Ahoj…“
Po sametové revoluci se Kamila vrátila do médií. Moderovala Objektiv, spolupracovala s Rádiem Svobodná Evropa a angažovala se v politice jako zastupitelka Prahy 1. V 85 letech vydala CD Samota není osamění s básněmi a fejetony, psala knihy a inspirovala mladé generace. Její životní krédo? „Nelhat, nekrást a mít čisto.“ Za svou odvahu obdržela medaili Za zásluhy, Cenu Arnošta Lustiga a čestné občanství Prahy 1.
Poslední přání
Až do svých 92 let zůstávala Kamila vitální, i přes zdravotní problémy, jako zlomenina krčku kyčle či bolesti páteře z let dřiny. Zemřela nečekaně 24. listopadu 2020. Před smrtí si přála, aby její popel byl rozptýlen na milované Lefkadě v Řecku a na Kokořínsku. Její přání splnila dcera Kateřina kvůli covidu a úmrtí sestry Barbory až letos.
Zdroje:
