Článek
Když se v 11:38 zažehly motory, stroj se majestátně odlepil od země. Jeho start sledovaly prostřednictvím televizní obrazovky milióny diváků. Kamery běžely a posádka hlásila standardní průběh letu. Jenže už v prvních sekundách se odehrávalo něco, co zpočátku nikdo nedokázal rozpoznat – objevil se nenápadný proužek kouře na pravém pomocném motoru. Ten byl předzvěstí katastrofy.
Tichý začátek tragédie
Challenger stoupal vzhůru, zatímco piloti o pozemní personál věřili, že vše probíhá podle plánu. Ve výšce přes 14 kilometrů, zhruba 73 sekund po startu, se však náhle se objevila ohnivá koule a stroj se rozpadl na kusy. Z pohledu diváků šlo o explozi. Ve skutečnosti to byl sled mechanických selhání – roztržení palivové nádrže a následná destrukce způsobená extrémními aerodynamickými silami.
Raketoplán jako takový „nevybuchl“ v klasickém slova smyslu. O to děsivější byla realita. Kabina s posádkou se totiž oddělila téměř neporušená.
Sedm lidí na palubě
Na palubě Challengeru bylo sedm členů posádky – směs zkušených astronautů i nováčků, které spojovala společná mise. Velitelem byl Francis „Dick“ Scobee, veterán kosmických letů a respektovaný pilot. Po jeho pravici seděl pilot Michael Smith, pro kterého šlo o první let do vesmíru. Mezi specialisty mise patřili Judith Resniková, Ronald McNair a Ellison Onizuka – všichni zkušení vědci a inženýři. Dále byl na palubě Gregory Jarvis, specialista na užitečné zatížení, a Christa McAuliffeová, učitelka vybraná v rámci programu „Učitel ve vesmíru“ z více než 11 tisíc zájemců z celé Ameriky. Ta měla během letu přednést dvě vyučovací lekce pro žáky a studenty na školách ve Spojených státech.
Byli to lidé s různými příběhy, profesemi i sny – spojení jediným cílem: dostat se do vesmíru.
Minuty, které neměly existovat
Dlouho se věřilo, že astronauti zahynuli okamžitě. Pozdější analýzy ale naznačily jiný, mnohem tíživější scénář. Kabina po rozpadu pokračovala setrvačností vzhůru, dosáhla téměř dvacetikilometrové výšky a poté začala padat zpět k Zemi. V té chvíli už byla oddělena od zbytku stroje – bez pohonu, bez řízení a bez šance na záchranu.
Na dně Atlantiku byly nalezeny aktivované nouzové dýchací přístroje. Minimálně tři z nich byly použity. Jeden patřil pilotu Smithovi, další pravděpodobně členům posádky na horní palubě. To znamená jediné – alespoň část astronautů byla po rozpadu při vědomí.
V kabině pravděpodobně nedošlo k okamžité dekompresi. Pokud by k ní došlo, ztratili by vědomí během několika sekund. Místo toho vše nasvědčuje tomu, že někteří členové posádky si uvědomovali, co se stalo. Následoval volný pád trvající přibližně dvě a půl minuty.
Podle záznamů se pilot Michael Smith pokusil aktivovat elektrické systémy – na ovládacím panelu byly nalezeny přepínače v polohách, které nemohly vzniknout náhodou. Posádka tedy pravděpodobně reagovala podle výcviku a snažila se situaci řešit, i když byla bezvýchodná.
Okamžik smrti
Kabina dopadla na hladinu Atlantiku rychlostí přes 300 km/h. Přetížení při nárazu dosáhlo až 200 g. V takových podmínkách se voda chová jako pevný povrch – náraz byl okamžitě smrtící. Právě tento moment je považován za skutečnou příčinu smrti celé posádky. Otázka, zda byli astronauti při nárazu při vědomí, zůstává nezodpovězená. Některé důkazy tomu nasvědčují, ale jistotu už nikdy mít nebudeme.
Malá součástka, fatální důsledky
Vyšetřování odhalilo šokující skutečnost. Příčinou katastrofy bylo selhání relativně jednoduchého prvku, těsnicího kroužku v pravém pomocném motoru. Tento pryžový kroužek měl zabránit úniku horkých plynů ze spoje segmentů rakety.
Jenže noc před startem byla mimořádně chladná. Teploty klesly hluboko pod bod mrazu, což způsobilo ztrátu pružnosti materiálu. Těsnění nedokázalo správně dosednout a spaliny si našly cestu ven. Následný plamen postupně poškodil konstrukci, až došlo k fatálnímu selhání celé sestavy. Někteří odborníci a technici na riziko upozorňovali předem. Manažeři NASA ale v noci a ráno před startem odmítli jejich varování jako neopodstatněné. Teplota přitom v místě startu v noci klesla až k -17 stupňům Celsia, technici museli z rampy oklepávat až půl metru dlouhé ledové rampouchy. Motory raketoplánu se nikdy v takto nízkých teplotách nezkoušely, což byla fatální chyba.
Selhání techniky, nebo lidí?
Katastrofa Challengeru nebyla jen důsledkem technické chyby. Byla výsledkem kombinace tlaku, rutiny a podcenění rizika. Management programu ignoroval opakované signály o problémech s těsněním a rozhodl se pokračovat ve startu i za neobvykle nízkých teplot. Vyšetřovací komise dospěla k závěru, že tragédii bylo možné zabránit.
Sedm lidí odstartovalo s vírou v bezpečný let. Místo šťastného návratu se jejich mise stala mementem, které dodnes připomíná, že i v době největších technologických pokroků rozhodují o životě někdy zdánlivé maličkosti.
Zdroje:
