Článek
Na košickém zimním stadionu panovalo dusivé ticho. Nebylo slyšet nic než šustění bruslí, přerývaný dech hráčů a hlas rozhlasového komentátora, který najednou ztratil jistotu. Ještě před okamžikem šlo o obyčejný ligový zápas mezi VSŽ Košice a Zlínem. Tvrdý, rychlý, nervózní. Přesně takový, jaké se v československé federální lize hrály každý týden. Pak přišla jedna jediná vteřina.
Dvě minuty do konce
Bylo 5. ledna 1990. Do konce utkání zbývalo 122 sekund. Zlín prohrával 3:4 a stále živil naději na vyrovnání. Obránce Luděk Čajka se rozjel za pukem, který mířil hluboko do obranného pásma. Za ním sprintoval košický útočník Anton Bartanus. Situace, jakých hokej nabízí desítky během jediného večera. Jenže právě tahle změnila historii.
Čajka prudce zabrzdil u mantinelu. Pravděpodobně najel do rýhy v ledu. Ztratil rovnováhu a hlavou narazil přímo do hrazení. Stadionem se nesla strašlivá rána. Hokejista zůstal bez hnutí ležet na ledě.
Rozhodčí okamžitě přerušil hru. Na led vyběhli lékaři obou mužstev i další doktoři z tribun. Hráči obou týmů stáli kolem a nevěřícně sledovali boj o život spoluhráče i soupeře zároveň. Košický útočník Bartanus seděl na střídačce s hlavou v dlaních. Brečel. Brečeli i další hráči.
Nikdo tehdy netušil, že právě sledují jednu z největších tragédií československého sportu.
Vůdce kabiny
Luděk Čajka přitom patřil k největším obráncům své generace. Rodák z Českého Těšína začal s hokejem relativně pozdě, až ve dvanácti letech v Havířově. Přesto se rychle vypracoval mezi elitu. V dresu tehdejšího Gottwaldova působil jako moderní obránce – vysoký, silový, ale zároveň technicky výborně vybavený. Měl přesnou rozehrávku, tvrdou střelu a přirozenou autoritu.
Ve Zlíně z něj postupně vyrostl kapitán i vůdce kabiny. Spoluhráči na něj vzpomínali jako na klidného člověka, který nikdy nekazil zábavu, ale zároveň na ledě nesnášel vypuštěný souboj. Přesně to se mu stalo osudným.
V roce 1987 reprezentoval Československo na mistrovství světa ve Vídni, odkud si přivezl bronzovou medaili. Hrál i na Kanadském poháru a téhož roku si ho v draftu NHL vybral klub New York Rangers. Po listopadu 1989 se konečně začínala otevírat cesta do zámoří. Čajka byl na vrcholu kariéry. Bylo mu pouhých šestadvacet let.
Zvonek u dveří
Diagnóza byla děsivá. Prasklý první krční obratel, roztříštěný druhý, těžce poškozená mícha a ochrnutí celého těla. Lékaři bojovali celé hodiny. Čajka se po operaci ještě krátce probral, ale pak znovu upadl do bezvědomí.
Zlínský tým mezitím seděl v autobuse na cestě domů. Nikdo nemluvil. Hráči jen zírali do tmy za okny. „Ta cesta vám snad ani nejde popsat,“ vzpomínal po letech jeho kamarád Rostislav Vlach. „Všichni jsme mysleli jen na něj.“
Doma ve Zlíně zatím jeho manželka Renata poslouchala rozhlasový pořad S mikrofonem za hokejem. Vedle ní seděla malá dcera Markéta. Komentátor nejprve oznámil, že se vážně zranil hráč Pavlas. Pak se opravil: „Omlouvám se, nebyl to Pavlas, ale Čajka.“ Renatě prý v tu chvíli ztuhla tvář „Jestli teď někdo zazvoní, tak je zle.“ O několik minut později se ozval zvonek u dveří.
Následujících čtyřicet dní sledovalo celé Československo zprávy z košické nemocnice. Liga byla přerušena. Hráči žádali lepší pojistné podmínky i větší ochranu sportovců. Do Košic dorazili specialisté ze Sovětského svazu, lidoví léčitelé i renomovaní chirurgové. Marně. Luděk Čajka zemřel 14. února 1990 v jednu hodinu třicet minut ráno. Bylo mu šestadvacet let. Zanechal po sobě manželku, malou dceru a šokovaný hokejový svět.
Čajkovo pravidlo
Pohřeb ve Zlíně připomínal státní smutek. Před stadionem se tísnily tisíce lidí. Hráči, fanoušci, trenéři i obyčejní lidé stáli mlčky ve frontách s květinami. Mnozí plakali. Československý hokej nikdy nic podobného nezažil. Tragédie měla ještě jeden zásadní důsledek.
Čajka se zranil při souboji o puk po zakázaném uvolnění. Tehdejší pravidla totiž vyžadovala, aby obránce kotouč skutečně dojel a dotkl se ho. Jinak hra pokračovala dál. Hráči proto sprintovali naplno až k mantinelům a riskovali kolize v obrovské rychlosti.
Po Čajkově smrti Mezinárodní hokejová federace IIHF pravidlo změnila. Od té doby stačilo, aby puk přešel brankovou čáru, a rozhodčí okamžitě přerušili hru. Později vzniklo i dnešní hybridní zakázané uvolnění. Hokej tak dostal „Čajkovo pravidlo“. Pravidlo napsané lidskou tragédií.
Ve Zlíně dnes nese jeho jméno zimní stadion. Pod stropem visí dres s číslem 26. A přestože od tragédie uplynuly desítky let, mezi fanoušky stále přežívá zvláštní ticho pokaždé, když se jeho jméno vysloví.
Zdroje:
