Článek
Anneliese se narodila v roce 1952 do hluboce katolické rodiny. Její výchova byla přísná – modlitby, půsty, účast na bohoslužbách několikrát týdně. Matka Anna, poznamenaná dřívějším osobním selháním přenášela vinu a náboženské obavy i na děti. Čtyři roky před Anneliesiným narozením totiž porodila nemanželskou dceru Marthu, což ji vedlo k tomu, že si v den své svatby oblékla černý závoj. Anna pak své druhorozené dceři Anneliese říkávala, že jí to musí pomoci odčinit. A její snaha se ještě znásobila, když Martha v osmi letech zemřela po neúspěšné operaci ledvin. Anneliese se mimo jiné modlila za hříchy drogově závislých, které vídala na nádraží. Kála se za ně tak, že spala na holé podlaze. Přesto vyrůstala jako pilná a spíše introvertní studentka s ambicemi pokračovat na univerzitě.
Při školní výuce v roce 1968 však omdlela a následoval první velký epileptický záchvat. Po sérii neurologických vyšetření lékaři postupně stanovili diagnózu epilepsie temporálního laloku – poruchu, která může kromě záchvatů vyvolat i zrakové či sluchové halucinace, změny nálad a hluboké náboženské prožitky. Předepsaná léčba však nepřinášela úlevu.
Vize a hlasy, které nedokázala umlčet
Rok po prvním záchvatu prožila Anneliese první vizi: „obrovskou šklebící se tlamu ďábla“, jak později popisovala. Strašidelný obraz se vracel a její psychický stav se postupně hroutil. Učitelé i spolužáci si všímali rostoucího odcizení, apatie a depresivních projevů.
K záchvatům se přidaly i hlasy, které dívce našeptávaly, že je „prokletá“ a „shnije v pekle“. Od roku 1972 se její chování stávalo stále chaotičtější: cítila pachy, které nikdo jiný necítil, přestávala spát, celé noci procházela domem a modlila se. Stále silněji věřila, že ji ovládá něco zlovolného. Její rodina tuto teorii přijala.
Zoufalé prosby o pomoc
Rodiče Michelovi postupně oslovili několik kněží a žádali o provedené exorcismu. Všichni odmítali. Důvody byly racionální: dívka byla pod lékařskou péčí a církevní pravidla pro udělení exorcismu byla přísná. Nakonec se jejich žádosti ujal kněz Ernst Alt, který uvěřil, že nejde o nemoc, ale o duchovní boj. Pomáhal mu učený salvatorián Arnold Renz. V září 1975 würzburský biskup povolil tzv. velký exorcismus. V té době byla Anneliese už vyčerpaná fyzicky i psychicky. Často upadala do transu, vrhala se na zem, křičela, napadala členy rodiny. Během záchvatů jedla uhlí, pavouky, olizovala podlahu, štěkala, běhala po čtyřech. Z rozedřených kolen si od stálého klečení přetrhala šlachy.
67 exorcismů a 43 hodin nahrávek křiku
Od září 1975 do června 1976 proběhlo celkem 67 exorcistických seancí, každá v délce kolem čtyř hodin. Existuje 43 hodin nahrávek, na nichž Anneliese křičí hrubým, zvířecím hlasem, údajně přechází mezi několika „entitami“ – od Lucifera přes Jidáše až po Adolfa Hitlera. Kněží byli přesvědčeni, že s ní mluví démoni. Lékaři a psychologové, kteří případ později studovali, v tom vidí projevy psychotických epizod, disociací a epileptických záchvatů. Ať už příčina byla jakákoli, jisté je, že Anneliese stále více fyzicky strádala. Odmítala jídlo i zdravotníky. Rodiče i kněží, přesvědčení o duchovní podstatě problému, nezasáhli a úplně pominuli lékařskou pomoc a případnou hospitalizaci. Na jaře 1976 byla Anneliese natolik slabá, že se téměř nemohla hýbat.
Poslední dny
Podle svědectví rodiny měla Anneliese krátce před smrtí vidění Panny Marie, která jí údajně sdělila, že musí trpět „za hříchy mládeže a odpadlých kněží“. Sama dívka několikrát prohlásila, že chce zemřít, aby se očistila. 1. července 1976 ráno ji našli mrtvou v posteli. Pitva ukázala jednoznačnou příčinu: těžká podvýživa a dehydratace. Lékaři se shodli, že by ji bylo možné zachránit ještě týden před smrtí.
Soud, který otřásl Evropou
V roce 1978 stanuli rodiče i oba kněží před soudem. Zajímavostí je, že rodiče Anneliese obhajoval Erich Schmidt-Leichner, jenž předtím proslul jako právník několika nacistických zločinců. U soudu byly zveřejněny také nahrávky pořízené při vymítání.
Dva roky po dívčině smrti byli rodiče včetně obou exorcistů odsouzeni za zabití k šesti měsícům vězení, nakonec byl trest změněn na tříletou podmínku. Rozsudek byl velmi překvapivý vzhledem k tomu, že obžaloba navrhovala pouze finanční tresty pro exorcisty a uznání viny pro rodiče bez trestu.
Církevní komise nakonec prohlásila, že dívka posedlá ďáblem vůbec nebyla a že se exorcisté zmýlili v diagnóze. Přesto se u jejího hrobu scházeli poutníci a požadovali její blahoslavení. Tvrdili, že se její tělo nerozkládá, a tak byla 25. února 1978 exhumována. Tělo jevilo běžné známky rozkladu.
V roce 2005 se příběh Anneliese dostal do světových kin jako inspirace filmu V moci ďábla. O rok později vznikl německý artový film Requiem, který se zaměřuje více na psychologii postavy než na démonologii. Oba snímky mají společné to, že nevynášejí jednoznačný verdikt.
Moderní medicína se přiklání k vysvětlení, že Anneliese trpěla kombinací epilepsie, psychózy a náboženského bludu. Psychiatrie 70. let však nebyla připravena její stav účinně zachytit. Církev sama po letech připustila, že exorcismus udělila chybně.
Přesto existuje část věřících, kteří případ vnímají jako symbol duchovního boje. Na internetu kolují nahrávky jejích hlasů a nevymizely ani konspirační teorie.
Zdroje:
