Článek
Laďka Kozderková se narodila do rodiny, kde hudba byla téměř tradicí. Jejím otcem byl skladatel a dirigent Ladislav Kozderka. Jako jedenáctiletá nazpívala svou první píseň „Na klouzačce“ s orchestrem Gustava Broma v brněnském rozhlase. Měla absolutní sluch a přirozený talent. Studovala na brněnské konzervatoři, a přestože byla přijata na JAMU, rozhodla se pro profesionální kariéru zpěvačky. Už v devatenácti zpívala s orchestry Gustava Broma a Karla Krautgartnera, což bylo jen předehrou k její hvězdné, ale krátké kariéře.
Muzikálová královna
Její první velkou příležitostí bylo angažmá v pražském divadle Rokoko, kde se setkala s kolegou Vlastimilem Bedrnou, svým budoucím manželem. V roce 1973 však přijímá nabídku v Hudebním divadle v Karlíně a lze říci, že zde na třináct sezón našla „své“ jeviště a ono svou velkou hvězdu. „Je to zvláštní, muselo jí být teprve šestadvacet, když k nám nastoupila. A nám přitom přišla jako naprosto zralá a hotová herečka,“ svěřil se Ladislav Županič. Po úspěšné zatěžkávací zkoušce v Lodi komediantů respektovali šéfové Karlína Laďčino přání a obsazovali ji výhradně do muzikálů; k prospěchu scény a pro potěšení diváků, kteří ji viděli jako Ethel v Rose Marii, Corinu v Mamzelle Nitouche, Kateřinu v Baladě z hadrů, Juditu Čuprovou ve Zvonokosech a mnoha dalších rolích. Její životní postavou se stala Dolly Leviová v Hello, Dolly. Znalci muzikálu ji označují jako jednu z nejlepších Dolly na světě. Počátkem 80. let viděla Laďku v Praze i Barbra Streisandová a podle očitých svědků prohlásila, že Laďka je ona.
Filmový svět: Trhák, Křtiny, komedie i dramata
Koncem 70. let si Laďčina komediálního talentu všiml i film a od té doby ztvárňovala postavy vitálních, temperamentních, výřečných ženských, hrála také v mnoha televizních inscenacích a pohádkách. Diváci ji milovali jako romantickou listonošku v Trháku, vilnou úřednici v Křtinách nebo zmatkářskou milenku v Zelené vlně. Brilantně se dokázala zhostiti i dramatická role zhrzené milenky ve filmu Jako jed, kde ukázala další ze svých hereckých poloh. V televizi se rozloučila v pořadu Abeceda písní Já už vím a hrála i v pohádce Plaváček, jejíž premiéry se už nedožila.
V devatenácti letech se zamilovala do Richarda Kubernáta, vynikajícího jazzového trumpetisty a člena Orchestru Karla Vlacha, který byl o 25 let starší. V roce 1969 se jim narodila dcera Lada, ale manželství bylo poznamenáno velkým věkovým rozdílem a Kubernátovou závislostí na alkoholu. Po třech letech se rozvedli, když byly Ladě dva roky. Laďka zůstala na výchovu dcery sama.
Po rozvodu se Laďka soustředila na kariéru v divadle Rokoko, kde potkala herce Vlastimila Bedrnu. V roce 1974 se vzali a o dva roky později se jim narodila dcera Vlastimila. Laďka byla oddanou matkou, která se snažila vychovat své dcery ke slušnosti a poctivosti. Její dcera Lada vzpomínala: „Máma byla přísná, ale spravedlivá. Nesnášela lež, a když jsme s Vlastou něco provedly, hned přilítla facka. Ale pokud uhodila neprávem, vždy se omluvila.“ Manželství s Bedrnou však nebylo idylické. Vlastimil později přiznal, že Laďku podváděl, mimo jiné se zpěvačkou Hanou Hegerovou, o níž mluvil jako o své velké lásce: „Miloval jsem ji. Bylo mezi námi něco víc.“ Bedrna také bojoval s pitím, což jejich vztah komplikovalo. Přesto o Laďce vždy mluvil s hlubokou úctou: „Byla tolerantní, s úžasným smyslem pro humor a obrovským talentem. Měla vše, co velká hvězda potřebuje.“ Po Laďčině smrti zůstal na výchovu dcer sám a přiznal, že mu velkou oporou byla rodina Miloše Kopeckého, zejména jeho žena Jana, která se stala náhradní matkou pro desetiletou Vlastimilu.
Rána osudu
Laďčin život se dramaticky změnil v roce 1983, kdy začala mít gynekologické problémy. Zpočátku je bagatelizovala a odmítala navštívit lékaře, což bylo pro její povahu typické – tiše trpěla a nechtěla nikoho zatěžovat. Když se nakonec nechala vyšetřit na pražské Bulovce, přišla krutá diagnóza: rakovina děložního čípku. Laďka věděla, že její stav je vážný, ale rozhodla se bojovat – nejen pro sebe, ale především pro své dcery.
Po počátečních operacích a ozařování se zdálo, že nemoc ustupuje. Laďka se vrátila k práci s neuvěřitelnou energií. Během léčby dokázala nejen pokračovat v divadle, ale i povzbuzovat své spolupacienty. Její optimismus byl nakažlivý, pacienti z nemocnice chodili na její představení a tvrdili, že jim její vystoupení dodávají sílu. Kolegyně Galla Macků vzpomínala: „Když jsme spolu nahrávaly v rozhlase, učila se texty zpaměti, protože v noci nemohla spát. Říkala, že raději myslí na práci než na nemoc. Byla veselá i když trpěla.“
V roce 1986 však nemoc udeřila znovu s plnou silou. Recidiva byla agresivní, a Laďka věděla, že se její čas krátí. Přesto se nevzdávala. Na jaře 1986 si během hospitalizace brala reverzy, aby mohla hrát v divadle. V létě natáčela v televizi, dabingu a rozhlase. V září začala zkoušet muzikál Cikáni jdou do nebe, ale už ho nestihla dokončit. Její poslední představení byly Zvonokosy 2. října 1986 v Hudebním divadle v Karlíně, kde podala výkon, na který diváci nikdy nezapomněli. Krátce poté byla trvale hospitalizována.
I v nemocnici zůstávala Laďka věrná své povaze. Bavila pacientky, zpívala a rozdávala úsměvy. Týden před smrtí podepsala revers, aby mohla s manželem Vlastimilem vyčistit rodinný hrob na Vinohradském hřbitově, kde chtěla být pochována. Vlastimil vzpomíná: „Chtěla jít do čistého hrobu. Drhla ho sama i když byla unavená. Nedala se zastavit.“ Tento moment ukazuje její touhu po důstojnosti a pořádku až do poslední chvíle.
Laďka zemřela 17. listopadu 1986, ve věku 37 let. Její dcera Lada tehdy řekla: „Máma měla tolik energie, že ji to zabilo“.
Zdroje:
HERGET, Jan. Laďka Kozderková: Lady Muzikál. Praha: Sláfka, 2012. 274 s.
