Článek
Marieke o svých začátcích mluvila bez příkras: „Cítila jsem, jak moje tělo zrazuje samo sebe.“ Přesto odmítla svět nemocí a diagnóz. Milovala pohyb a rozhodla se, že dokud to půjde, bude žít jako sportovkyně. Nejprve hrála basketbal na vozíku, poté se věnovala plavání a nakonec triatlonu. Při tréninku často trpěla tak silnými bolestmi, že dokázala spát jen pár minut denně. Ale sport pro ni byl nejúčinnějším lékem — dával jejímu životu řád, směr a naději.
První příznaky degenerativní choroby páteře a nervové soustavy — reflexní sympatické dystrofie se u Marieke objevily ve čtrnácti letech. Jde o onemocnění, které dramaticky narušuje funkci nervového systému: způsobuje extrémní pálivou bolest, svalové křeče, zhoršující se ochrnutí končetin, výraznou poruchu spánku a v jejím případě později i epileptické záchvaty. Nemoc je progresivní, nevyléčitelná a často vede k úplné ztrátě mobility.
To, čeho dosáhla navzdory nemoci, bere dech i zdravým sportovcům: dvakrát vyhrála mistrovství světa v paratriatlonu a v roce 2007 dokončila Ironmana na Havaji, což je výkon, který mnozí považují za jeden z nejtěžších fyzických testů vůbec.
Když se její nemoc kolem roku 2008 dramaticky zhoršila a musela přestat s triatlonem, čekal ji jeden z nejtěžších okamžiků života. Byla na dně. Své blízké přítelkyni řekla, že nevidí jediný důvod, proč žít dál. Chtěla se zabít.
Kdybych neměla ty papíry spáchala bych sebevraždu
Přítelkyně-psycholožka jí doporučila navštívit doktora Wima Distelmanse, experta na paliativní péči. Ten jí nadhodil i jinou možnost – eutanázii (ta je v Belgii povolená od roku 2002). Ještě v témže roce podepsala potřebné dokumenty, které jí otevřely možnost dobrovolného asistovaného odchodu ze života. K němu potřebovala vyjádření tří lékařů, že trpí nesnesitelnými bolestmi bez možnosti léčby.
„Kdybych neměla ty papíry, myslím, že už bych spáchala sebevraždu. Myslím, že kdyby každá země povolila eutanazii, bylo by méně sebevražd. Doufám, že každý chápe, že to není vražda, ale naopak to lidem dává možnost žít déle,“ uvažovala Vervoortová v roce 2016.
Rychlost jako svoboda
Svou disciplínu si i nakonec přece jen našla. Dostala se k atletice na vozíku, a to jí otevřelo dveře na paralympijské hry. V Londýně 2012 získala zlato na stovce a stříbro na dvoustovce. O rok později překonala evropský rekord na 200 metrů a světové rekordy na 400 a 800 metrů.
Její kariéru ale neprovázely jen úspěchy. Na mistrovství světa v Lyonu v roce 2013 utrpěla těžké zranění ramene po kolizi se soupeřkou. Následovala operace a deset měsíců náročné rehabilitace. Vrátila se a znovu vítězila.
V roce 2014 vybojovala další světové rekordy, ale o několik měsíců později přišla další rána: v kuchyni omdlela a polila se vroucí vodou, utrpěla těžké popáleniny. Přesto se postavila zpět na start. V Dauhá 2015 získala tři zlaté medaile.
Rio: poslední sny
Do Ria 2016 přijela s vědomím, že to je její poslední velký sportovní sen. Vybojovala stříbro na čtyřstovce a bronz na stovce. Byl to výkon, který fascinoval svět – nejen sportovně, ale i lidsky. Marieke totiž otevřeně mluvila o tom, že má podepsané dokumenty pro eutanazii.
Ne jako projev rezignace. Ale jako způsob, jak získat zpět kontrolu nad svým životem.
„Musíte žít den za dnem a užívat si malé okamžiky. Až přijde den, kdy bude víc špatných dnů než dobrých, mám své papíry,“ říkala tehdy. A dodávala: „Díky nim žiju déle.“
Život s bolestí
Její život byl přitom každodenním bojem. Záchvaty bolesti přicházely bez varování — pálivé, drtivé, ochromující. Marieke spala často jen několik desítek minut denně. Někdy nezvládala ani jíst, protože tělo reagovalo bolestivými křečemi. Léky, které jí měly ulevit, včetně morfia či svalových relaxantů, postupně ztrácely účinnost a zároveň ničily její svalstvo. Nemoc měla hluboký dopad i na její psychiku. Marieke otevřeně přiznávala, že prošla fázemi zoufalství a uvažovala o sebevraždě.
Významnou roli v jejím životě hrál také její asistenční pes Zen. Nebyl jen oporou, ale i životní pojistkou. Dokázal hodinu předem vycítit blížící se epileptický záchvat. „Bez Zena bych byla úplně ztracená,“ říkala Marieke. Pes s ní cestoval, trénoval, spal i odpočíval. Tvořili nerozlučnou dvojici.
Mimo sport milovala kreslení, psaní a cestování. Ráda organizovala malé akce pro přátele, měla ráda humor a často říkala, že její největší dar je schopnost smát se i v situacích, kdy by jiní plakali. Se svými blízkými měla hluboký vztah. Každému z nich připravila ručně psaný dopis, který měl být přečten po jejím odchodu.
Když bolest zvítězí
22. října 2019, ve věku 40 let, Marieke Vervoortová dobrovolně ukončila svůj život eutanazií ve svém rodném Diestu. Její rozhodnutí podpořila rodina i mnoho paralympioniků. Pro mnohé byla hrdinkou – nejen za medaile, ale za sílu, s jakou dokázala žít s bolestí.
Marieke otevřela veřejnou debatu o eutanazii, o bolesti, o možnostech paliativní péče. Ukázala, že i ti, kdo trpí, mohou prožít plnohodnotný život. A že někdy dává možnost rozhodnout se žít déle právě vědomí, že můžeme odejít.
Zdroje:
