Článek
V laboratoři v Kolíně nad Rýnem odhalila stopy anabolického steroidu Stanozolol. Režim, který ho k užívání dopingu polooficiálně vedl, mu nejprve slíbil, že aféru ututlá. Dva roky měl být „nemocný“, aby se poté mohl vrátit. Místo toho se o svém provinění dočetl v Rudém právu. Socialistický systém, který ho měl chránit, od něj rychle dal ruce pryč. Machura byl vyloučen ze Střediska vrcholového sportu a živil se jako dělník při přenášení pytlů s cementem. Jeho příběh je jen jedním z mnoha, které odhalují temnou tvář sportu v komunistickém Československu.
Sport jako politický nástroj
Po nástupu komunistického režimu v roce 1948 se sport stal jedním z klíčových nástrojů propagandy a kontroly. Totalitní systém si uvědomoval, že sportovci, k nimž občané vzhlíželi, mohou být nebezpeční – ať už šířením zpráv ze Západu, kam cestovali na závody, nebo útěkem do exilu. Proto byli pod neustálým dohledem a jejich kariéry pevně svázány s ideologickými cíli režimu. Možnost přestupu do zahraničních týmů neexistovala, a dokonce i účast na olympijských hrách v Los Angeles v roce 1984 jim byla odepřena kvůli bojkotu sovětského bloku. Navíc bylo nežádoucí, aby Československo porazilo Sovětský svaz – sport se tak stal paradoxně i prostorem, kde občané toužili po symbolické odplatě.
Státem řízený doping
Machura sám otevřeně přiznal, že doping užíval a jeho slova odkrývají systém, který v Československu fungoval od konce 70. let. „Strana a vláda se chovaly jako dobrý obchodník,“ řekl v rozhovoru pro Paměť národa. „Chtěly, aby sportovci obsazovali nejvyšší příčky. A protože se zjistilo, že celý svět používá zakázané prostředky, stejný trend se kolem roku 1978 prosadil i u nás.“ Organizovaný dopingový program tehdy nabral na síle, inspirován úspěchy Německé demokratické republiky (NDR), kde anabolika sportovcům podávali již od 60. let. V ČSSR byli vybraní sportovci zařazováni do „programu specializované péče“, kde jim pod dohledem lékařů aplikovali látky jako Stanozolol, Strombu či Agovirin – často pod podmínkou mlčenlivosti a bez možnosti odmítnout. Odmítnutí znamenalo konec kariéry, zatímco souhlas přinášel zdravotní rizika, někdy fatální, jak ukazují osudy Jaroslava Brože či Jarmily Nygrýnové-Strejčkové.
Spolkni a zapij
Doping nebyl v socialistickém bloku novinkou. V NDR už v 60. letech udivovali svět medailovými žněmi, za nimiž stály anabolické steroidy – někteří věří, že systém vycházel až z experimentů nacistického lékaře Josefa Mengeleho na vězních v Osvětimi. Cyklista Otakar Klepárník vzpomíná na východoněmecké závodníky: „Najednou měli jiné oči a byli o řád výše.“ V Československu se s podpůrnými látkami experimentovalo již v 60. letech – fotbalisté Baníku Ostrava dostávali stimulační Fenmetrazin s pokynem „spolkni a zapij“. Systematický přístup však přišel až později, když stát převzal kontrolu a v roce 1985 založil Ústav národního zdraví pro vrcholový sport, kde se podávání dopingu maskovalo jako péče o zdraví.
Dvojí tvář režimu
Předseda ÚV ČSTV Antonín Himl v roce 1983 prohlásil, že sportovní úspěchy jsou formou propagace předností socialistického systému. Režim však sportovce opouštěl, když byli odhaleni. Machurův případ ukazuje, jak rychle se od hvězd odvracel, když aféra vyšla najevo. Někteří doping odmítli, jako kanoista Jiří Vrdlovec, který po nabídce odešel bez perzekuce, ale s vědomím, že bez výsledků by jeho kariéra skončila. Veslař Vladek Lacina si dokonce soukromě testoval krev, aby se ujistil, že mu anabolika nejsou podávána tajně. Na rozdíl od Západu, kde byl doping individuální volbou, v socialistických zemích ho organizoval stát.
Dědictví éry
Machura dodnes drží český rekord ve vrhu koulí - 21,93 m z olympiády v Soulu 1988 a patří mezi světovou elitu. Stejně jako světový rekord Jarmily Kratochvílové na 800 metrů je však provázen pochybnostmi. Přesto za výkony stála i enormní dřina. Kratochvílová trénovala s extrémní zátěží, což anabolika jen podpořila. Doping v socialistickém Československu tak zůstává temnou kapitolou, kde sportovci byli zároveň oběťmi i nástroji systému.
Zdroje:
