Článek
Příběh začíná v dubnu 1945, kdy německá správa poblíž Hradištka zřídila pobočku koncentračního tábora Flossenbürg. Ruští a francouzští vězni zde pod dohledem SS kopali podzemní štolu v rokli Dušno, určenou k uložení citlivých nacistických dokumentů. Po dokončení prací byli vězni i jejich strážci z SS popraveni, aby tajemství úkrytu neprozradili. Přesto se informace dostaly ven díky německému důstojníkovi Günteru Aschenbachovi, který v zajateckém táboře ve francouzských Mylhusách prozradil polohu štoly. Aschenbach mohl být motivován osobními důvody, ve Štěchovicích měl milenku a dceru, o jejichž osud se zajímal.
Francouzské úřady informovaly československou vládu. Ta ale včas nereagovala, proto se Francouzi obrátili na americké velení, což odstartovalo události, které odhalily jeden z nejvýznamnějších archivů nacistického Protektorátu.
Tajná mise Američanů
Dne 10. února 1946 vyjela z americké okupační zóny v Německu vojenská kolona pod vedením kapitána Richardse, odborníka na výbušniny. Skupina, doprovázená zpravodajcem Owenem a Aschenbachem, dorazila 11. února do rokle Dušno. Štola byla důmyslně zamaskována zeminou a smrky, aby nebudila pozornost. Pyrotechnici zneškodnili nástražný systém a výbušniny chránící 32 dřevěných beden. Během jediného dne Američané s místními dělníky bedny vytáhli, naložili a odvezli k hranicím u Rozvadova. Ráno 13. února dorazili do Německa. Československé úřady zareagovaly pozdě a zatkly pouze tři pyrotechniky, kteří přenocovali v pražském hotelu Alcron.
Diplomatická roztržka a návrat archivu
Československo označilo akci za porušení suverenity a krádež státního majetku. Po diplomatické nótě americká vláda prohlásila, že mise proběhla bez jejího vědomí, omluvila se a 2. března 1946 vrátila bedny do Prahy.
Objev 32 beden s archivními dokumenty nacistické správy v Protektorátu Čechy a Morava představoval jedinečný a mimořádně cenný pramen pro historiky, vyšetřovatele i veřejnost. Materiály obsahovaly oficiální rozkazy a zápisy z kanceláře říšského protektora, SS a gestapa, včetně klíčových rozhodnutí, jako bylo uzavření českých vysokých škol 17. listopadu 1939. Dokumenty podrobně popisovaly průběh zásahu proti studentům, zatčení více než 1200 mladých lidí a popravu devíti z nich bez soudního procesu. Ještě podrobněji pak archiv zachycoval události spojené s vyhlášením prvního stanného práva v roce 1941 a zvláště s represivními opatřeními po atentátu na Reinharda Heydricha v květnu 1942. Během takzvané Heydrichiády nacisté rozpoutali teror, který dokumenty mapují s děsivou přesností – od jmen obětí a data jejich poprav po podpisy vykonavatelů příkazů, často samotného Karla Hermanna Franka.
Ještě významnější z historického hlediska byly podrobné seznamy obětí druhého stanného práva zavedeného krátce po Heydrichově smrti. Archiv uváděl jména téměř 1400 popravených, místa vykonání rozsudků – včetně likvidačních střelnic v Praze–Kobylisích a Brně–Kounicových kolejích – a identitu osob odpovědných za jejich smrt. Kromě toho dokumenty odhalovaly rozvětvenou síť českých kolaborantů a informátorů, jejichž činnost pomáhala nacistům efektivně potlačovat domácí odboj. Obsáhlé inventáře konfiskovaného majetku ukazovaly, jak systematicky byl okrádán český národ. Od zabavených šperků a obrazů až po statky a knihovny. Zvláštní místo v archivu pak zaujímaly protokoly o válečných zločinech, jako bylo vyhlazení Lidic. Právě tyto dokumenty, podepsané Frankem, sehrály klíčovou roli v jeho poválečném procesu. Byly hmatatelným důkazem jeho viny a významně přispěly k jeho odsouzení k trestu smrti. Materiály byly autentické a detailní, což umožnilo nejen okamžité využití při poválečných procesech, ale i dlouhodobé vyšetřování. V 60. letech pomohly československým a německým vyšetřovatelům identifikovat střelce exekučních čet a jejich velitele, kteří byli za nacistické zločiny odpovědní.
Legenda o Štěchovickém pokladu
Zatímco archiv je doloženým faktem, pověsti o „Štěchovickém pokladu“ – zlatě, uměleckých dílech či tajných zbraních – zůstávají nepotvrzené. Legenda, kterou v roce 1968 rozšířil hledač Helmut Gaensel, tvrdí, že v dubnu 1945 dorazil z Berlína vlak s 460 bednami cenností a dva letouny Ju-52 s dalšími 80 bednami, určenými do Argentiny. Tyto cennosti měly být ukryty v oblasti Štěchovic pod dohledem Emila Kleina, velitele ženijní školy SS v Hradištku.
Tato teorie je však problematická. Nacisté měli podle dokumentů z Vojenského historického archivu v Praze propracovaný plán evakuace, směřující cennosti do Rakouska, zejména k Linci. Železniční spojení přes Drážďany, zničené spojeneckými nálety, navíc v dubnu 1945 nebylo funkční. Emil Klein nikdy o zlatě nemluvil, ačkoli vypovídal o jiných operacích. Spekuluje se, že Aschenbachovo prozrazení štoly mohlo být součástí zpravodajské hry, která odváděla pozornost od skutečných úkrytů.
Zpravodajská hra?
Ledabylé ukrytí beden, z nichž některé zvlhly, neodpovídalo pečlivosti, s níž nacisté ukrývali cennosti. Aschenbachovo prozrazení je rovněž podezřelé – pokud byli všichni svědci likvidováni, je nepravděpodobné, že by třetí osoba znala tajemství. Někteří historici naznačují, že Aschenbach mohl být nastrčen, aby odvedl spojeneckou pozornost od větších nacistických skladů. Americké vrácení beden po třech týdnech, možná s pozměněným obsahem, vyvolává další otázky o jejich motivacích.
