Článek
Jan Horal se narodil jako Jan Hoffmann 23. února 1923 ve Stráži pri Čope do židovské rodiny vojenského lékaře. Dětství strávil v multikulturním prostředí Podkarpatské Rusi, kde se prolínaly různé jazyky i kultury. V roce 1939, už jako sedmnáctiletý, prchal před nacisty přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii. Jeho cílem byla Palestina, kde se chtěl přidat k československým jednotkám.
V roce 1941 se přihlásil do britské zásobovací jednotky v Palestině jako montér a řidič. Práce v týlu ho ale neuspokojovala, chtěl bojovat jako Čechoslovák na frontě. Proto v roce 1942 napsal žádost československé vojenské misi a o několik měsíců později byl zařazen do 200. československého lehkého protiletadlového pluku vedeného Karlem Klapálkem. Pluk bránil Tobruk před leteckými útoky. V srpnu 1943 se Horal dostal na palubu zaoceánské lodi Mauretania, která jej dopravila do Liverpoolu. V Británii byl díky řidičským schopnostem zařazen do Československé samostatné obrněné brigády jako řidič tanku Cromwell.
Bojoval u Dunkerque, kde brigáda obléhala silně opevněné město. Horal provedl dva útoky, než jeho tank najel na minu a on utrpěl zranění nohy. Po válce se vrátil domů jako veterán západního odboje. A právě tehdy o sobě začal tvrdit , že byl pilotem RAF, létal na Spitfirech a absolvoval 156 operačních hodin. Dokumenty v Ústředním vojenském archivu i svědectví veteránů, včetně Františka Peřiny, Emila Bočka a dalších, ale tvrdí opak.
Po válce: studia, emigrace a úspěch ve Švédsku
Po návratu začal v roce 1946 studovat strojní inženýrství na ČVUT a změnil si příjmení na Horal. Vydělával si opravami filmových kamer. Po únoru 1948 znovu emigroval. Chtěl do Británie, ale ostud ho zavál do Švédska. Začal v továrně SKF na kuličková ložiska v Göteborgu. Fotografoval v restauracích a postupně zakládal vlastní podnikání. V roce 1951 založil vlastní importní a exportní společnost Libro zaměřující se na obchodování s Dálným východem, která v Göteborgu existuje dodnes. Začal dovážet hračky, optické a fotografické vybavení. Jan Horal byl prvním, který ve velkém přinesl japonské hračky na evropský trh.
V 60. letech prodal Libro a založil firmu Merkurex. Reprezentoval Škodu ve Švédsku, pomohl bratrovi Jiřímu k útěku z Československa a později se přesunul do Monte Carla, odkud řídil další podniky. Obchodoval s realitami i zdravotnickou technikou a všemožně podporoval válečné veterány v Československu a zejména někdejší letce RAF, těžce perzekuované komunistickým režimem
Návrat po roce 1989: hotely, investice a filantropie
Po sametové revoluci se do vlasti vrátil a zaměřil se na hotelnictví. V Praze přestavěl ubytovnu na čtyřhvězdičkový Hotel Duo. V Českém Krumlově pak koupil bývalou jezuitskou kolej a proměnil ji v luxusní Hotel Růže. Později otevřel i Hotel The Old Inn.
Díky těmto investicím vznikla nová pracovní místa a do města se vrátil život. Horal za to v roce 2001 obdržel Cenu města Český Krumlov.
Jako filantrop podporoval válečné veterány – posílal léky, dával jim práci ve svých hotelích, pořádal setkání Guinea Pig Clubu i manželek veteránů. V Hotelu Duo vytvořil Letecký klub s expozicí věnovanou RAF.
To mu přineslo Řád britského impéria, francouzský Řád čestné legie a in memoriam českou Medaili Za zásluhy .
Legenda letce
Lživá legenda letce ale Jana Horala obestírala do konce života. Ačkoliv se ve válce vyznamenal jako velitel tanku československé obrněné brigády v Británii, tvrdil, že bojoval jako pilot Královského vojenského letectva. A své zážitky vyprávěl jako pohádku. Jednou sloužil u 311. československé bombardovací, jindy zase u 72. stíhací squadrony RAF. Ani u těchto jednotek však podle historiků či leteckých veteránů nikdy neválčil.
Univerzitní profesor a bývalý telegrafista 311. československé bombardovací perutě RAF Jan Wiener o Horalovi shovívavě říkal: „Je to takový baron Prášil. Prášil s velkým, laskavým a dobročinným srdcem, který už léta pomáhá veteránům, když se ocitnou v nouzi“.
Výčitky z blahobytu
Veterán Horal trpěl podle Wienera výčitkami, že zatímco jemu se v emigraci jako podnikateli dařilo výtečně, letce RAF, kteří zůstali po roce 1948 v Československu, komunisté žalářovali, vystěhovávali a vyhazovali z práce. „On se s jejich utrpením natolik identifikoval a natolik je ještě před listopadem 1989 všemožně podporoval… že se časem začal považovat za letce RAF, jímž nikdy nebyl.“
S touto velmi přesnou charakteristikou veterán Horal souhlasil. Říkal, že v emigraci léta snil o pomoci lidem, jimž toho přece tolik dluží. „Na rozdíl od nich jsem žil ve Švédsku šťastný a svobodný život,“ konstatoval.
RAF působí jako droga
Jan Horal je, stejně jako každý, kdo za druhé světové války bojoval proti nacismu, kdo prošel strastmi útěku z okupovaných Čech do zahraničních jednotek, hrdina. Navíc jako tankista zakusil v pozemních bojích nesrovnatelně větší peklo než letci. Pravda, už tehdy lidmi mnohem více obdivovaní a také dnes oslavovaní.
O tom, nakolik Horal doopravdy podlehl kouzlu modrého stejnokroje RAF i legendě, jíž jsou letci opředeni, snad ještě více svědčí následující detaily. Při setkání se stíhacím esem RAF Františkem Peřinou a několika dalšími přáteli Horal neodolal a dával k dobru zážitky z leteckých soubojů. Ale před Peřinou je popisoval přece jen jaksi nesměle. Na Horala působily příběhy o RAF jako droga. Peřina je zjevně slyšel, ale nereagoval.
Až na samou mez fantazie však zachází fotografie v Horalově pražském hotelu DUO. Stojí na ní v severní Africe před stíhačkou Spitfire MK. I. Ta fotografie má podstatnou vadu: s tímto typem letounu Britové v Africe nikdy nelétali a ani ho tam neexportovali. Při podrobnějším zkoumání obrázku vychází najevo i to, že jde o nepříliš zdařilou fotomontáž.
Ostatně i Peřina byl v mžiku hovornější, když se řeč stočila na Horalovu charitativní činnost: „Veteránům tu nikdo nepomohl a nepomáhá tolik jako on.“
Horalova nepravdivá tvrzení o službě u RAF ho provázela celý život. Nosil uniformu s plukovnickou hodností a vyprávěl příběhy o leteckých soubojích. Veteráni sice věděli, že si vymýšlí, ale vážili si jeho podpory. Podle některých šlo o „bílou lež“, podle jiných o osobní vyrovnávání se s poválečným osudem. Jan Horal zemřel 3. listopadu 2011 v Praze.
Zdroje:
