Článek
Právě v těchto dnech, kdy začíná Mistrovství světa v rakouském Saalbachu, připomínají zpravodajské servery i televizní komentátoři osudový pád Ulriky Maierové. Tři roky před ní ale fatálně zariskoval nadějný rakouský sjezdař Gernot Reinstadler.
Mrazivé prvenství
Dne 18. ledna 1991 zažil legendární Lauberhorn ve Wengenu svůj nejtemnější den. Během sjezdu ztratil Gernot Reinstadler kontrolu nad svou jízdou a v rychlosti 75 km/h vyletěl z tratě. Jedenadvacetiletý Rakušan se rozhodl riskovat vše, aby se kvalifikoval do hlavního závodu. Na posledním svahu překročil hranici svých možností, ztratil rovnováhu a při letu dlouhém 40 metrů se jeho lyže zachytila do ochranné sítě. Setrvačná síla byla neúprosná – lyžařova pánev se rozlomila a do sněhu se vsakovala kaluž krve.
Ve vrtulníku, který ho transportoval do nemocnice, ihned dostal dva a půl litru krve. „Okamžitá pomoc zabránila nejhoršímu,“ uklidnil hlasatel na stadionu diváky.
Byla to lež. Ve 21 hodin lékař Bruno Durrer věděl, že navzdory transfuzi celkem čtyřiceti litrů krve jsou poškození stehenních tepen příliš rozsáhlá. V 0:40 telefonoval do hotelu Alpenrose, kde bděli šéfové rakouského týmu: „Nezachránili jsme ho.“ Poprvé se lyžař zabil v přímém televizním přenosu.
Závod, do nějž se Reinstadler tolik chtěl kvalifikovat, byl zrušen. Tragédie částečně změnila sjezdové lyžování. Přestaly se jezdit kvalifikace, u tratí zmizely úzké ploty, zmenšila se oka v sítích, později byly na nejhorších místech textilní matrace nahrazeny plastovými.
Příběh Ulrike Maierové
O tři roky později, 29. ledna 1994, zasáhla lyžařský svět další obrovská ztráta. Ulrike Maierová, dvojnásobná mistryně světa a matka čtyřleté Melanie, zahynula při superobřím slalomu v rakouském Zauchensee. V pasáži, kde neměla být žádná komplikace, se její lyže nečekaně zařízla do sněhu a jezdkyně ztratila kontrolu. Po korekčním manévru narazila trupem do sněhového pahorku s balíkem slámy chránícím časomíru. Její hlava však v pohybu pokračovala a došlo k fatálnímu zranění krku.
Její tragická smrt nezasáhla jen sportovní svět, ale vedla také k sérii soudních sporů. Otec jejich dcery Hubert Schweighofer zažaloval Mezinárodní lyžařskou federaci (FIS) a organizátory, ale soud obvinění nakonec zamítl. FIS však přispěla na fond pro malou Melanii 600 000 švýcarských franků.
Teprve po této osudové nehodě se radikálněji začala zpřísňovat bezpečnostní opatření. FIS si totiž pokračování negativní publicity rozhodně nepřála. Začaly se rozšiřovat tratě a zvětšovat dojezdové prostory, na krajích se postupně zdokonalovaly záchytné sítě. Závodníci jsou vybaveni helmami, chrániči páteře a airbagy. Nehodám to sice nezabrání, ale už nejsou tak fatální.
Kde je hranice?
Přesto jsme byli koncem loňského roku svědky těžkého pádu francouzského lyžaře Cypriena Sarrazina. Jeden z elitních závodníků Světového poháru se zranil na sjezdovce Stelvio v italském Bormiu, která se před závody Světového poháru proměnila v nebezpečnou ledovou horu. Sjezdaře s těžkým zraněním ze sjezdovky odvážel vrtulník. V nemocnici se podrobil operaci subdurálního hematomu. Opět se vznesla vlna kritiky na pořadatele a vedení FIS. Stelvio je druhou nejdelší sjezdovkou Světového poháru po Wengenu a ledová úprava z ní dělá hodně riskantní místo na lyžování. Jenže právě zde se v únoru 2026 pojedou sjezdařské disciplíny na olympijských hrách. A tak se nabízí otázka: jak daleko chtějí pořadatelé alpských disciplín ještě zajít? Kde je hranice? A jaká je vlastně cena zdraví a života vrcholového sportovce?
