Článek
Bylo 23. prosince 1953, krátce před půlnocí. Osobní vlak z Brna do Břeclavi měl hodinové zpoždění. Vagóny byly přeplněné, lidé stáli v uličkách, unavení po předvánoční shonu. Mnozí se vraceli domů na jižní Moravu, do Šakvic, Hustopečí nebo Břeclavi. Pamětník Vítězslav Kostrhoun, tehdy 29letý dělník, vzpomínal: „Byl jsem unavený z prodloužené směny. Vlak byl narvaný, nedalo se dýchat.“
Vlak dorazil k Šakvicím kolem jedné hodiny ráno. Musel zastavit před stanicí, aby počkal na protijedoucí rychlík z Bratislavy. Někteří netrpěliví cestující vyskočili ven a vydali se pěšky domů přes zasněžená pole. To jim zachránilo život.
Mezitím se z Brna řítil rychlík Praha–Bukurešť, tažený mohutnou parní lokomotivou Albatros, chloubou československých drah. Její čtyřčlenná posádka byla ve službě 21 hodin, navíc se před jízdou posilnila alkoholem. Na oslavu Vánoc padlo 2,5 litru červeného vína. Za Brnem všichni usnuli. Rychlík minul varovné návěsti. Ve Vranovicích projel úsekem s limitem 40 km/h rychlostí 90 km/h. Hradlař u Šakvic se je marně snažil upozornit – nikdo nereagoval. Vlakvedoucí se navíc věnoval papírům místo sledování trati. Pak přišel náraz.
Hrůza na kolejích
Krátce po jedné hodině ráno narazil rychlík do stojícího osobního vlaku. Jeho zadních devět vagónů se převrátilo, tři vozy rychlíku vykolejily. Jeden z nich poškodil i protijedoucí rychlík z Bratislavy. Dřevěné vagóny se rozletěly jako zápalky. Sedící cestující rozdrtily sedačky, ti kteří stáli, měli šanci přežít.
„Dělal jsem na spěšninách a jako před každými Vánocemi byla spousta práce. Doháněli jsme plán, a tak jsem z Brna odjížděl až po jedenácté večer. Asi dvě stě metrů od stanice Šakvice osobák zastavil. Musel čekat na uvolnění koleje na nádraží. Díval jsem se z okna ven a už se těšil do postele. Najednou se to stalo. Obrovský náraz a pak tma,“ popsal Kostrhoun.
Náraz ho vymrštil z vagonu do srázu. Několik vteřin o sobě vůbec nevěděl. Když procitl z otřesu, snažil se ve tmě a nastalém zmatku rozkoukat. „Všude jsem slyšel křik a nářek. Mrzlo a já měl na sobě jen košili a kalhoty. Ostatní svršky zůstaly ve vlaku, který byl napadrť,“ popisuje Kostrhoun osudové okamžiky. Z hlavy mu tekla krev, měl naražená záda a nevěděl, co dělat. Nezbývalo mu než čekat na pomoc.
Pamětní deska obětem- železniční stanice Šakvice
Jak první dorazili na místo dobrovolní hasiči z nedalekých Staroviček. Jejich velitelka Jarmila Kostrhounová myslela, že jde o planý poplach, ale našla peklo: „Zakopávala jsem o mrtvé, slyšela nářek. Zranění mě prosili, abych je zabila – bolest byla nesnesitelná.“ Pomáhala do rána, pak přijela armáda. Proč? Kvůli hyenismu. Někteří okrádali mrtvé o hodinky, peněženky a šperky. Vojáci místo uzavřeli a hlídali.
Záchrana byla chaotická. Sanitky vozily zraněné do nemocnic v Brně, Břeclavi i dál. Někteří čekali na ošetření hodiny. Bilance: 106 mrtvých a 83 zraněných.
Alkohol, nedbalost a ticho
Z vyšetřování, které trvalo několik měsíců a z archivu Českých drah vyplynulo, že strojvůdce rychlíku se před jízdou společně s topičem a vlakvedoucím opil červeným vínem, před nehodou usnul a minul několik varovných návěstí.
U soudu dostali strojvedoucí pět let, topič čtyři roky a vlakvedoucí tři roky vězení. Hmotnou škodu na vlakových soupravách vyčíslil soud na pět milionů korun.
Režim se o události zmínil jen okrajově a o tři dny později. Rudé právo 27. prosince 1953 přineslo jen 18řádkovou zprávu: „Je větší počet mrtvých a raněných.“ Další zpráva 29. prosince zmínila čísla a vinu připsala nedbalosti zaměstnanců. Noviny však oceňovaly nasazení lidi, kteří se zapojili do záchranných akcí.
Tři desítky z nich dostaly vyznamenání od československého prezidenta Antonína Zápotockého. Byla mezi nimi i mladá hasička ze Staroviček Jarmila Kostrhounová. Dostala ruské hodinky, které jí prý nakonec kdosi přibližně po roce ukradl.
Železniční nehodu u Šakvic sice připomíná pamětní deska na tamním nádraží, ale není tak známá jako ještě tragičtější nehoda u Stéblové z roku 1960 nebo tragický pád vagonů z mostu u Řikonína v roce 1970. Komunistický tisk o ní informoval jen okrajově, neexistují patrně žádné fotografie ani film a vyšetřovací spisy o celé záležitosti byly všechny v režimu tajné. Do té doby to přitom byla vůbec nejhorší železniční nehoda v Československu.
Zdroje:
