Článek
Rudolf Vrba se narodil 11. září 1924 v Topoľčanech na Slovensku do židovské rodiny. Po vzniku Slovenského štátu byl vyloučen z gymnázia, pracoval jako dělník a přes zákazy se doma vzdělával. Učil se angličtinu i ruštinu, což jeho matka považovala za výstřednost. V březnu 1942, ve svých sedmnácti letech, se rozhodl uprchnout před narůstajícím pronásledováním přes Maďarsko do Anglie, kde chtěl vstoupit do Československé armády. Plán však selhal. Chytili ho a deportovali do Osvětimi.
Alfréd Wetzler byl o šest let starší a pocházel z Trnavy. I on byl kvůli svému židovskému původu perzekvován a v dubnu 1942 skončil v Osvětimi přes sběrný tábor v Seredi. Oba muži se setkali v táboře, spojila je touha přežít a později i odhodlání varovat svět.
Život v Osvětimi
Vrba přijel do Osvětimi 30. června 1942 a byl zaregistrován jako vězeň číslo 44070. Wetzler dorazil o několik měsíců dříve. Podmínky v táboře byly nelidské, z Vrbova transportu přežila za šest týdnů jen polovina lidí. Oba muži byli svědky masových vražd, selekcí a brutálního zacházení. Vrba pracoval na různých místech – od potravinového skladu SS přes stavební práce až po tzv. „Kanadu“, kde třídil věci zkonfiskované obětem. Později se stal zapisovatelem v karanténním táboře, což mu poskytlo přístup k informacím o fungování tábora.
Wetzler, který měl podobné zkušenosti, se připojil k odbojové skupině v Birkenau. Společně s Vrbou začali v roce 1943 plánovat útěk. Nešlo jen o záchranu vlastních životů, chtěli varovat svět před tím, co se v Osvětimi děje, zejména před chystanými deportacemi maďarských Židů.
Plán útěku
Útěk z Osvětimi byl téměř nemožný. Tábor obklopovaly dva strážní okruhy – vnitřní Kleine Postenkette s ploty a věžemi a vnější Grosse Postenkette, vzdálený 1–3 kilometry. Pokud někdo utekl, stráže hledaly tři dny. Vrba a Wetzler tento systém prostudovali a rozhodli se ho využít. Plánovali se schovat uvnitř tábora, přečkat pátrání a poté uprchnout.
Na jaře 1944 začali nacisté stavět nový úsek tábora, kam měli přijít maďarští Židé. Tato část nebyla tak přísně hlídána a nabízela příležitost. Vrba a Wetzler si pod hromadou dřeva na stavbu baráků vyhloubili úkryt. Pomocí kontaktů z „Kanady“ získali civilní oblečení, boty a další potřebné věci. Aby zmátli psy, posypali úkryt tabákem namočeným v benzinu.
Dne 7. dubna 1944 se schovali. Tři dny strávili v těsném prostoru, zatímco esesmani prohledávali okolí. Když 10. dubna stráže pátrání ukončily, vynořili se a vydali se na strastiplnou cestu na Slovensko.
Zpráva pro svět
Po dvou týdnech putování přes Polsko a Slovensko s pomocí odvážných lidí dorazili 21. dubna 1944 do Žiliny. Tam se setkali s představiteli židovské rady a nadiktovali 32stránkovou zprávu – dnes známou jako Vrbova-Wetzlerova zpráva. Popisovala fungování tábora, plynové komory, odhad počtu obětí a plánky nakreslené zpaměti. Zpráva také zmiňovala zplynování terezínského rodinného tábora v březnu 1944.
Ze začátku vyvolala nedůvěru – rozsah nacistických zločinů byl nepředstavitelný. Postupně se však ukázalo, že je pravdivá. Zpráva se dostala k spojencům a 15. června 1944 ji odvysílala BBC. O pět dní později ji publikoval New York Times. Maďarsko ale mělo podrobné informace u ž v dubnu 1944. Vrba s Wetzlerem totiž přesně věděli, co v Osvětimi tamní židovské obyvatelstvo čeká.
Oba proto v Žilině nadiktovali tamnějším židovským představitelům 32stránkovou výpověď, později známou jako Vrbova a Wetzlerova zpráva, které obsahovala podrobné informace o osvětimské vyhlazovací praxi. Doufali, že po jejím předání maďarské židovské samosprávě se Židé v Maďarsku masově vzbouří a transporty neodjedou.
K tomu ale nedošlo; regent Maďarského království Miklós Horthy je zastavil až 9. července, poté, co svědectví zveřejnily švýcarské noviny, které mezi 18. a 22. červnem spustily celosvětovou tiskovou kampaň, jež konečně pohnula světovým veřejným míněním. Papež Pius XII., americký prezident Franklin D. Roosevelt a švédský král Gustav V. pak vyvinuli tlak na Horthyho, aby deportace zarazil. Transporty byly zastaveny až 9. července. Do té doby bylo ze země vyvezeno 437 tisíc židovských občanů, kteří šli většinou rovnou do plynových komor. I tak historici odhadují, že varování zachránilo přibližně 200 000 maďarských Židů.
Život po válce
Vrba se připojil k partyzánům a později emigroval. Stal se uznávaným profesorem farmakologie na Univerzitě Britské Kolumbie a napsal knihu Utekl jsem z Osvětimi. Zemřel v roce 2006 ve Vancouveru. Wetzler zůstal na Slovensku, pracoval jako novinář a napsal knihu Co Dante neviděl. Zemřel v roce 1988 v Bratislavě. Oba byli posmrtně vyznamenáni nejvyššími slovenskými řády.
Vrba, R.: Utekl jsem z Osvětimi, Praha 2007
