Článek
V chladném přítmí baziliky v Jablonném v Podještědí šustí stránky tlusté knihy přímluv. Inkoust se vpíjí do papíru stejně jako lidské zoufalství. „Prosím za uzdravení mého syna.“ „Pomoz manželovi překonat rakovinu.“ „Ať se naše rodina nerozpadne.“ Vzkazy psané roztřesenou rukou, dětským písmem i pečlivými tahy starých lidí vytvářejí zvláštní kroniku bolesti a naděje.
Jen pár metrů od nich ještě donedávna spočívala ve skleněném relikviáři lebka ženy, která zemřela před téměř osmi sty lety. Svatá Zdislava z Lemberka. Česká šlechtična, léčitelka, zakladatelka špitálů a podle legend žena, která vracela slepým zrak a křísila mrtvé.
Pak ale přišel květnový den, kdy někdo relikvii ukradl.
Bazilikou tehdy zněla příprava na bohoslužbu. Alarm byl krátce vypnutý. Kamera zachytila muže, který přišel k oltáři, otevřel relikviář a lebku odnesl. Pro dominikány, věřící i obyvatele severních Čech to byl šok. Něco podobného si neuměli představit ani historici.
„Divil jsem se, protože jsem si neuměl představit, že se kradou relikvie v Čechách v 21. století,“ řekl historik Petr Kubín.
Policie pachatele dopadla o několik dní později. Pětatřicetiletý muž lebku zalil do betonu a chtěl ji údajně hodit do vody. Tvrdil, že mu vadilo, že byla oddělena od těla a vystavována jako „reklamní poutač“. Kriminalisté relikvii nakonec našli a restaurátoři ji z betonového bloku opatrně vyprostili. Jenže příběh Zdislavy nezačal krádeží. Ta je jen další kapitolou legendy, která se v Jablonném vypráví už po staletí.
Paní ze severu
Zdislava se narodila kolem roku 1220 do významného moravského rodu. Její otec Přibyslav z Křižanova patřil mezi mocné šlechtice, matka Sibyla přišla do Čech z jihu Itálie. O Zdislavině dětství historici mnoho nevědí. Jisté je jen to, že vyrůstala ve světě hluboké víry, hradů, klášterů a středověké tvrdosti.
Ve velmi mladém věku se provdala za Havla z Lemberka, blízkého důvěrníka krále Václava I. Přestěhovala se na sever Čech, do kraje hustých lesů a obchodních stezek. Tady začal její skutečný příběh. Zdislava totiž nebyla typickou šlechtičnou své doby.
Zatímco jiné ženy jejího postavení organizovaly hostiny a spravovaly majetek, ona chodila mezi nemocné. Dokázala skloubit rodinný život i dobročinnost, měla manžel a čtyři děti. Využila svého postavení a majetku, postavila jako šlechtična v Jablonném špitál a osobně léčila nemocné. Viděla skutečnou hodnotu ne v majetku, ale v lidech. Musela se jako žena hodně prosadit a mít jasnou vizi. Ve středověku, kdy epidemie a hlad byly běžnou součástí života, působila téměř jako zjevení. Lidé jí začali připisovat zázračnou moc už za života. Dalimilova kronika tvrdí, že vracela slepým zrak a dokázala křísit mrtvé. Historici samozřejmě podobná tvrzení potvrdit nemohou. Přesto legenda přežila staletí. A možná právě proto, že ve světě plném násilí představovala Zdislava něco vzácného — soucit. Zemřela velmi mladá, pravděpodobně ve třiatřiceti letech. Pohřbena byla v kostele svatého Vavřince v Jablonném. Jenže její smrt nic neukončila.
Telefon do nebe
Když člověk sestupuje do krypty pod bazilikou, má pocit, že vstoupil do jiného času. Chladné stěny, voskový pach svíček a desítky děkovných vzkazů od lidí, kteří věří, že jim Zdislava pomohla. Někteří sem přijíždějí po operacích. Jiní po rozpadu vztahu. Další poté, co jim lékaři oznámili diagnózu, se kterou si nevědí rady. A mnozí z nich nejsou věřící. „Když přijdete k relikvii, je to jako kdybyste použil smartphone. Máte přímé číslo na Hospodina,“ popsal historik Petr Kubín středověké chápání ostatků svatých. Právě tato víra proměnila Zdislavu v jednu z nejuctívanějších českých světic.
Proces jejího blahořečení začal už v 19. století. Fakt, že Zdislava činí zázraky, byl před 30 lety podmínkou, že ji papež Jan Pavel II. v Olomouci svatořečil (21. května 1995). Církev se tehdy odvolala na svědectví lékařů, kteří potvrdili, že v roce 1989 se lékař František Straka po tři hodiny trvající klinické smrti probral k životu. Bez následků. Dokonce se vrátil do práce. Jeho rodina a zdravotní sestry se předtím modlily ke svaté Zdislavě.
O zázračné moci Zdislavy se kdysi přesvědčil i představitel večerníčkového Krakonoše František Peterka. K herci se v jeho 94 letech, kdy ležel po prodělané rakovině v léčebně dlouhodobě nemocných, dostal drobný kostní štěp Zdislavy o velikosti několika milimetrů. Peterka se tehdy skutečně uzdravil.
Od té doby se Jablonné proměnilo v poutní místo. Nejen pro katolíky. Přijíždějí sem i nevěřící lidé, kteří jen hledají poslední naději. Možná právě proto působila letošní krádež tak silně.
Nešlo jen o historickou relikvii. Pro mnoho lidí byla lebka symbolem ochrany. Něčím, co přetrvalo války, komunismus i staletí lidské bídy.
Kostely nejsou trezory
Případ otevřel i nepříjemnou otázku: mají být podobné relikvie vůbec veřejně vystavené?
„Kostely mají být otevřené, jsou to místa setkání člověka s Bohem a lidí mezi sebou,“ prohlásil po krádeži pražský arcibiskup Stanislav Přibyl. Jenže právě otevřenost umožnila zloději jednat. Dnes se proto řeší, zda se lebka do baziliky vůbec vrátí. Restaurátoři ji stále čistí od zbytků betonu a opravují drobná poškození. Dominikáni zároveň zvažují přísnější zabezpečení. Možná skončí v trezoru a veřejnost ji uvidí jen při poutích. Přesto v Jablonném nikdo nepochybuje, že poutníci budou přicházet dál.
Kniha přímluv se totiž plní každý den. Další lidé otevírají její těžké stránky a zapisují prosby o zdraví, dítě, odpuštění nebo nový začátek. Podobně jako před stovkami let věří, že někde mezi kamennými zdmi baziliky stále naslouchá žena, která celý život pomáhala nemocným. A možná právě v tom spočívá největší síla svaté Zdislavy. Ne v lebce, relikviáři ani legendách o zázracích. Ale v naději, kterou lidem dává i po osmi stech letech.
