Článek
Už jako malá holka měla Věra Černá nezdolnou energii. „V šesti mě rodiče dali do rytmiky,“ vzpomínala v rozhovoru z roku 2011. O dva roky později zaklepala na dveře gymnastického oddílu Zbrojovky Brno. Nebyla to ale láska na první pohled – trenéři ji nejprve odmítli s tím, že je příliš baculatá. „Sedla jsem si na schody a brečela, až se jim mě zželelo,“ vzpomínala.
Na mistrovství Československa se umisťovala většinou na 2. místě za Evou Marečkovou. V roce 1977 skončila na svém prvním Mistrovství Evropy na 5. místě. V roce 1979 na Světovém poháru v Americe vyhrála bradla a kladinu, na prostných se umístila na 2. místě, takže si přivezla domů tři skleněné poháry. Ale větší úspěch měla na mistrovství světa v americkém Fort Worth v roce 1979, kde získala zlatou medaili ze soutěže na kladině. Stala se tak poslední československou gymnastkou, která přivezla nejcennější kov ze světové soutěže.
Mistryně světa a olympijská naděje
„Máš zlato!“ křičela tehdy její trenérka Soňa Hudečková-Kobyláková, když Věra doskočila svou sestavu s hodnocením 9,9. „Nedocházelo mi to. Teprve když mi v autobusu Eva Marečková řekla: ,,Vierka, si prvá na svete, začala jsem plakat i se smát,“ popsala ten okamžik. Zlato bylo zasloužené. Věra byla houževnatá, pracovitá a cílevědomá, což potvrzoval i její oddílový trenér Stanislav Vyzina.
Blížící se olympiáda v Moskvě 1980 rázem měla favoritku. Pro kladinu samozřejmě, i když ve Fort Worthu skončila Černá šestá ještě v prostných a víceboji. Jenže osud měl jiné plány. Týden před odjezdem na olympiádu si při tréninku v Nymburku při doskoku zlomila třetí bederní obratel a dvě ploténky. „V očích mi probleskla jiskra, zbortila jsem se bolestí a už jsem se nemohla postavit,“ líčila později „Na olympiádě v Moskvě jsem měla na tři zlaté medaile, nacvičila jsem nové prvky. Místo toho jsem plakala,“ vzpomínala Věra Černá.
Dva měsíce ležela v nemocnici, nejistá, zda vůbec bude chodit. Lékař ji varoval: „Když nebudeš cvičit, skončíš na vozíku.“ A tak za to vzala, nejen pro sebe, ale i pro svou budoucnost.
Život po gymnastice: Studia, rodina a nové výzvy
Po konci kariéry se Věra nevzdala. Vystudovala stavební inženýrství na Vysokém učení technickém v Brně s vyznamenáním, a přestože v oboru pracovala jen rok, její život nabral nečekané směry. Narodila se jí dvojčata Kristýna a Lucie, které šly v matčiných stopách a věnovaly se gymnastice, a později syn Daniel, mistr republiky ve stolní hře dáma. Věra se živila jako policistka, trenérka, pekla rohlíky, psala reportáže, organizovala dětské tábory, a dokonce založila taneční skupinu. Začala dělat karate a byla tiskovou mluvčí u železničních koridorů. „Nikomu jsem neříkala, že jsem mistryně světa. Lidi si na to buď vzpomněli, nebo ne,“ říkala skromně.
Druhá rána osudu: Nádor na mozku
V roce 2003 přišla další zkouška. Při návštěvě u matky ji postihl epileptický záchvat a upadla do kómatu. Lékaři objevili nádor na mozku velký jako pěst. Podle lékařů měla jen deseti procentní šanci na přežití. Operace se podařila, Věra ale zůstala částečně ochrnutá. Navíc ji v nemocnici opustil partner, otec jejího tehdy dvouletého syna Daniela. „Přišel mi říct, že nás opouští. Našel si jinou. Vychovávat kluka bez otce bylo hrozně těžké,“ přiznala.
Přes všechny tyto rány se Věra znovu postavila na nohy – doslova i obrazně. Rehabilitovala, cvičila a bojovala. Angažovala se v Hnutí pro sport, psala básně a plánovala monografii. „Nikdy se nevzdávám,“ říkala odhodlaně.
Nevzdala se ani když jí úřady prohlásily za prakticky zdravou a připravily ji jak o veškeré průkazy pro tělesně postižené, tak o příspěvek na mobilitu a péči. Pomohla až medializace celého případu a přezkoumání zdravotního stavu.
V roce 2014 se Věřin zdravotní stav začal zhoršovat. Měla silnou artrózu a trpěla nesnesitelnými bolestmi kyčelního kloubu. Operace už ale nebyla možná.
V pondělí 30. září 2024 Věra Černá podlehla následkům mozkové mrtvice. Bylo jí 61 let. Zanechala po sobě nejen 63 medailí z vrcholných soutěží, ale i příběh ženy, která se i po těžkých pádech vždy dokázala zvednout.
Zdroje:
