Článek
Marie Grosholtzová, později známá jako Madame Tussaud, spatřila světlo světa v roce 1761 ve Štrasburku. Otec zemřel krátce před jejím narozením a matka odešla s dětmi nejprve do Bernu a poté k svému bratrovi a Mariinu strýci doktoru Philippovi Curtiusovi do Paříže. Ten byl nejen uznávaným chirurgem a anatomem, ale také pedagogem. Své žáky učil s pomocí originálních názorných pomůcek. Jednotlivé orgány a části lidského těla tvořil z vosku. Kromě medicíny ovšem Curtius využíval vosk i k pobavení. Měl skvělý pozorovací talent a výtvarné nadání. A tak z vosku začal vytvářet i busty svých slavných pacientů. Do jejich tvorby zasvětil Marii, která se v jeho dílně seznámila s madame Elisabeth, sestrou francouzského krále Ludvíka XVI. Tussaudová se zanedlouho dostala na královský dvůr, kde byla velmi oblíbená. Získala byt ve Versailles a tvořila plastiky šlechticů i jejich dětí. Jejím prvním úspěšným dílem byla ovšem figurína Voltaira, kterou vyrobila v roce 1777.
Z Versailles pod guilotinu
S příchodem revoluce francouzské revoluce ale přišel strmý pád. Označili ji za royalistku, přítelkyni krále a jeho rodiny. To by jasný rozsudek smrti. Život jí zachránilo umění práce s voskem. Směla žít pouze tehdy, když bude dělat voskové posmrtné masky popravených obětí jakobínského teroru. A nejen jich. Marie ošetřovala useknuté hlavy svých někdejších přítel, snímala jejich posmrtné masky a vytvářela z nich realistické modely jejich obličejů.
Jejíma rukama prošly mrtvoly krále Ludvíka XVI., jeho ženy Marie Antoinetty, princezny Marie Terezie Luisy Savojské, princezny de Lamballe, která byla důvěrnicí francouzské královny. Později ale také mrtvá těla těch, kteří měli pád monarchie na svědomí a následně byli sami popraveni, tedy Maximiliena Robespierra, Georgese Dantona nebo Jeana Paula Marata, ubodaného ve vaně girondistkou Charlotte Cordayovou. Ty všechny měla v rukou Marie Tussaud. Její úkol byl jasný: vyrobit podle mrtvých hlav realisticky vyhlížející voskové busty pro nově vznikající Muzeum revoluce.
Nový život v Británii
Po smrti strýce v roce 1794 převzala jeho sbírku voskových figurín. Vdala se a postupně se jí narodili tři děti. Dospělosti se dožili dva synové, Joseph a Francois, s nimiž se po odchodu z nešťastného manželství s Francoisem Tussaudem, závislým na alkoholu, vydala se do Británie. Tam strávila 27 let cestováním se svými díly, než v roce 1835 otevřela první stálé muzeum na londýnské Baker Street. Mezi hlavní lákadla patřila Síň hrůzy, kde vystavila masky revolucionářů i zločinců – od Robespierra a Marata po Jacka Rozparovače. Sbírku Marie postupně rozšířila o všechny celebrity své doby. Přibyla figurína císaře Napoleona, císařovny Josephine, kterou Marie osobně poznala, nechyběli ani oblíbení umělci, známí politici, lékaři a filozofové. Svůj odkaz završila v roce 1842 vlastní voskovou podobiznou. Zemřela v roce 1850, ale její jméno zůstalo navždy zapsáno v historii.
Voskový svět v moderní éře
Dnes je muzeum Madame Tussaud, spolu s nedalekým Londýnským planetáriem, jednou z nejvyhledávanějších turistických zastávek v Londýně. Rozšířilo se o pobočky v Amsterdamu, Praze, Hongkongu, Las Vegas či New Yorku, přesto originální díla Tussaudové – posmrtné masky z revolučních let a podobizna Marie Antoinetty – zůstávají výhradně v Londýně. Nejstarší exponát, „Sleeping Beauty“ z roku 1763, představuje Madame du Barry, milenku Ludvíka XV., a pochází z dílny doktora Curtiuse. Současné figuríny zahrnují politiky, hudební hvězdy, zločince, pohádkové postavy i sportovce. Výroba jedné figuríny trvá tři až šest měsíců podle náročnosti, vyžaduje 500 přesných tělesných rozměrů a 200 fotografií, aby byla podoba dokonale věrná. Cena jednoho díla se pohybuje kolem 200 000 Kč a zabere přibližně 800 hodin práce.
Muzeum je rozděleno do několika tematických částí. „Garden Party“ představuje slavné osobnosti v životní velikosti rozestavené v neformálním prostředí. „Premiere Night“ oslavuje hvězdy zábavního průmyslu, zatímco „Grand Hall“ spojuje královské osobnosti, státníky, spisovatele a umělce – od Lenina přes Shakespeara až po Picassa a Martina Luthera Kinga. Nejvíce přitahuje pozornost „Chamber of Horrors“ s původními posmrtnými maskami a výjevy poprav či mučení. Nejnovější sekce, „Spirit of London“, nabízí pětiminutovou jízdu časem v miniaturách londýnských taxíků. Cesta začíná velkým požárem Londýna z roku 1666, pokračuje přes klíčové historické momenty a končí v rytmu swingu 60. let, než ji přeruší dramatický nájezd punkerů.
