Článek
Když dva mladí rybáři večer 20. června 2008 vyrazili na Orlickou přehradu, čekali nanejvýš klidnou noc a pár úlovků. Krátce po půl desáté si však asi dvacet metrů za bójkou všimli podivného předmětu. Na hladině se pohupovala velká plastová truhla.
Dopluli k ní, přitáhli ji ke břehu a protože se obávali, že uvnitř může být nebezpečná látka, přivolali pomoc. Když se víko otevřelo, bylo jasné, že nejde o žádný odpad. Uvnitř leželo lidské tělo ve značném stupni rozkladu.
Žena měla svázané ruce, tělo bylo zabaleno v černém igelitu. V bedně navíc ležely těžké kameny. Nález na Orlíku okamžitě připomněl nechvalně známé vraždy z počátku 90. let. Tentokrát však nešlo o další oběť tehdejšího gangu. Z přehrady se právě vynořil chybějící kus úplně jiného případu. A načasování bylo téměř neuvěřitelné.
Zmizela cestou do divadla
Marcela Sekáčová zmizela 27. února 2007. Sedmatřicetiletá zdravotní sestra, která pracovala ve farmaceutickém byznysu, se měla večer sejít se svým manželem Jiřím Steppanem a společně měli jít do pražského Vinohradského divadla. Nepřišla.
Její telefon byl nedostupný. Manžel obvolával známé, přátele i kolegy a ještě téhož večera oznámil zmizení policii. Vyšetřovatelé brzy zjistili, že Marcela toho dne odjela do Plzně. Na parkovišti před obchodním centrem se setkala s lékařem Vladimírem Mikušem. Nebyl to pouze známý z práce. Mezi oběma existoval tajný intimní vztah, který však Sekáčová chtěla ukončit. Mikuš byl ženatý, Marcela vdaná. Zatímco jeho manželství se podle pozdější obžaloby rozpadalo, ona od společného života s milencem couvala.
Policii zaujal také pohyb jejich mobilních telefonů. Přístroje se přesouvaly stejným směrem a poslední signál Marcelina telefonu zachytila síť v oblasti Orlické přehrady. Krátce před čtvrtou hodinou odpoledne zmizel ze sítě nadobro. Mikuš později tvrdil, že o jejím zmizení nic neví.
Jeden telefonát a útěk
Den po Marcelině zmizení získal její manžel výpis hovorů a začal čísla postupně obvolávat. Mezi nimi bylo i číslo Vladimíra Mikuše. Lékař tvrdil, že s Marcelou už dlouho nemluvil a netuší, kde je. Ve skutečnosti se s ní krátce před zmizením setkal.
Po telefonátu začal jednat podivně. Z pracovního školení, kam po Marcelině zmizení odjel, předčasně zmizel. Jeho auto policie 4. března našla ohořelé u Mostů u Jablunkova. Mikuš už byl pryč. Přes Slovensko a Maďarsko zamířil do Egypta a dále cestoval po zahraničí. Přátelům přitom posílal zprávy, z nichž se snažil vytvořit dojem, že Marcela odjela s ním a chce začít nový život. Jenže její cestovní pas zůstal v autě v Plzni.
Policisté nakonec Mikuše zadrželi v Německu. Do Česka byl dopraven v roce 2007 a skončil ve vazbě. Vyšetřovatelé už tehdy byli přesvědčeni, že Marcela nežije. Chybělo jim však to nejdůležitější – její tělo.
Vrah bez mrtvoly
Proti Mikušovi se postupně skládal řetězec nepřímých důkazů. Policie měla záznam setkání s Marcelou, údaje o pohybu mobilních telefonů, jeho následný útěk i další stopy. U něj se například našla deka se stopou odpovídající DNA pohřešované ženy. Přesto nebylo možné přesně určit, co se Marcelě stalo.
Městský soud v Praze proto v dubnu 2008 Mikuše odsoudil na šest let za zbavení osobní svobody a ublížení na zdraví s následkem smrti. Mikuš vinu odmítal a odvolal se.
Jeho obhajoba měla v ruce silný argument: tělo neexistovalo a okolnosti smrti se daly pouze odvozovat z nepřímých důkazů. Odvolací jednání bylo stanoveno na 25. června 2008. A právě tehdy se stal téměř absurdní zvrat.
Šestnáct kamenů nestačilo
Pouhé dny před soudem vyplavala u Jetětic plastová truhla. Pitva a následná identifikace potvrdily, že uvnitř leží Marcela Sekáčová. Její totožnost určily nejen osobní věci a šperky, ale definitivně také DNA. Najednou bylo možné rekonstruovat i poslední okamžiky jejího života.
Podle soudních závěrů Mikuš na svou bývalou milenku zaútočil, vystřelil na ni z plynové pistole, aby omezil její schopnost bránit se, svázal ji a dýchací cesty jí přelepil lepicí páskou. Marcela se udusila. Tělo zabalil a natlačil do velké plastové bedny. Aby nikdy nevyplavala, zatížil ji šestnácti těžkými kameny. Do stěn a víka vyvrtal otvory, aby dovnitř mohla proniknout voda a truhla klesla ke dnu.
Na jednom z vrtáků nalezených při prohlídce Mikušova bytu policisté objevili materiál odpovídající plastu z bedny. Plán vypadal téměř dokonale. Přesto bedna po více než roce skončila na hladině.
Ani odborníci tehdy nedokázali jednoduše vysvětlit, jak se tak silně zatížená nádoba mohla ode dna uvolnit. Předseda soudního senátu Petr Braun později poznamenal, že to snad byla „vyšší moc“. Pro Mikuše znamenala katastrofu.
Mrtvá začala „mluvit“
Odvolací soud původní šestiletý rozsudek zrušil a případ se vrátil k novému projednání. Tentokrát už proti lékaři nestály jen nepřímé důkazy. Tělo prozradilo příčinu smrti, způsob spoutání i mechanismus vraždy. Věci nalezené v truhle bylo možné porovnávat se stopami z Mikušova bytu a auta.
Obžaloba tvrdila, že vraždu naplánoval poté, co Sekáčová jejich vztah ukončila. Obhajoba naopak upozorňovala na údajné mezery v důkazech a zpochybňovala motiv. Mikuš svou vinu nadále odmítal. Soud mu však neuvěřil.
„Obžalovaný se pravděpodobně domníval, že spáchal dokonalý zločin,“ shrnul později soudce Braun. Vladimír Mikuš nakonec dostal za vraždu čtrnáct let vězení.
Po deseti letech opět na svobodě
Ani tím však příběh neskončil. Mikuš se k činu dlouho nepřiznával. Ve vězení pracoval mimo jiné jako knihovník a vystudoval teologii. Při první žádosti o podmínečné propuštění neuspěl, později však soud jeho žádosti vyhověl. Dne 6. června 2018, po zhruba deseti letech za mřížemi, opustil ruzyňskou věznici. Dostal sedmiletou zkušební dobu a dohled. Znalci tehdy dospěli k závěru, že není pro společnost nebezpečný a výkon trestu na něj měl pozitivní vliv.
Rodina zavražděné ženy viděla situaci jinak. Její manžel Jiří Steppan byl přesvědčen, že si měl vrah odsedět celý uložený trest. Případ se mezitím zapsal i do televizní historie. Tvůrce seriálu Případy 1. oddělení inspiroval k epizodě příznačně nazvané Tělo.
Zdroje:
