Článek
Fořt se od něj dozvěděl zprávu, která mu měla během několika hodin změnit celý život. V lese za vimperskou nemocnicí byla nalezena těla dvou zavražděných mužů. Oba měli rozbité hlavy. A podle varování, které kněz právě dostal, se Státní bezpečnost chystala spojit jejich smrt s místními duchovními.
„Pane faráři, něco se kolem vás děje! Chtějí vás dát do spojení s nějakou dvojitou vraždou nedaleko od Vimperka,“ vzpomínal Fořt po letech na slova svého nočního návštěvníka.
Příslušník SNB se jmenoval Karel Zámečník. Fořt ho znal díky svému otci, který mu kdysi pomohl při nástupu k četnictvu. Tentokrát mu muž přišel oplatit dávnou laskavost.
Pro kněze to nebylo plané varování. Komunistický režim právě stupňoval pronásledování katolické církve a zatčení duchovního mohlo znamenat dlouhé věznění i vykonstruovaný politický proces.
Zkušenost s gestapem
Karel Fořt se narodil v roce 1921. Vyrůstal v jižních Čechách, věnoval se skautingu a za nacistické okupace poznal, co znamená střet s totalitní mocí. V listopadu 1940 ho zatklo gestapo. Byl vyslýchán a krátce vězněn. Později musel nastoupit na nucené práce v lineckých železárnách. Po válce dokončil teologická studia a v červnu 1948 byl vysvěcen na kněze. Krátce nato nastoupil do Vimperka. Na Šumavě tehdy žili lidé, kteří se snažili začít nový život v pohraničí, ale také ti, kteří po komunistickém převratu hledali cestu na Západ.
Fořt spolu s dalšími kněžími některým uprchlíkům pomáhal. Znal zdejší krajinu, lesní cesty i místa, kudy bylo možné překročit státní hranici. Právě tato činnost ho mohla dostat do hledáčku bezpečnostních složek.
Situace se zhoršovala. Stát začal prostřednictvím církevních tajemníků kontrolovat činnost duchovních a vyžadoval projevy loajality k režimu. V dubnu 1950 následovala násilná likvidace mužských klášterů.
Fořt a jeho kolegové se odmítali přizpůsobit. V červenci 1950 už tušili, že se kolem nich stahuje smyčka.
Dvě mrtvoly a telefonát, který všechno potvrdil
Druhý den po nočním varování přišla na faru sekretářka místního církevního tajemníka. Fořtovi sdělila, že její nadřízený dostal z Českých Budějovic příkaz přivézt kádrové materiály vimperských kněží.
Krátce nato se objevila další žena. Pracovala na poště, kde se tehdy meziměstské hovory přepojovaly ručně. Při své práci zaslechla telefonický rozhovor, v němž se mluvilo o zatčení vimperských duchovních a jejich údajném spojení s nalezenými mrtvolami.
Podle Fořtových vzpomínek mělo zatýkání proběhnout v noci, aby nevzbudilo pozornost veřejnosti. Kněží se ocitli před rozhodnutím, které nesneslo odklad. Pokud zůstanou, mohou být během několika hodin zatčeni. Pokud se pokusí uprchnout, riskují, že je na hranici zastřelí nebo dopadnou pohraniční hlídky. Fořt se svými dvěma spolubratry zvolil útěk.
Na motocyklech směrem k hranici
Na faře se rozhodli zachovat klid. Nic neřekli ani své hospodyni, aby ji zbytečně nevyděsili a nevzbudili podezření. Ještě se společně naobědvali. Hospodyně pak odešla pomáhat sousedům se senem. Když se mezi dveřmi jako obvykle zeptala, zda mají klíče, netušila, že je vidí naposledy před jejich emigrací.
Jakmile odešla, tři kněží nasedli na motocykly a vyrazili směrem ke státní hranici. Fořt dobře znal šumavské lesy. S kolegy dojeli co nejblíže k hranici, motocykly ukryli a dál pokračovali pěšky. Každé setkání s hlídkou mohlo znamenat konec jejich cesty.
Přechod se jim však podařil. Na bavorské straně je převzal německý pohraničník a odvedl do nedalekého Finsterau, kde působily americké jednotky.
Teprve tam si mohli být jistí, že se dostali z bezprostředního dosahu československých bezpečnostních složek.
Podle Fořtových pozdějších vzpomínek bylo po jejich zmizení ve Vimperku dokonce veřejně oznámeno, že byli zatčeni kvůli účasti na vraždě dvou mužů. Kněží už však byli za hranicemi.
Ze Šumavy až na okraj Sahary
Útěkem začala další, neméně neobvyklá kapitola Fořtova života. Nejprve pobýval v uprchlickém táboře Valka v Německu. Mohl odjet do Spojených států za příbuznými, rozhodl se však jinak. V roce 1951 zamířil do Alžírska, kde působil jako katolický misionář. Jeho novým domovem se stala Batna na okraji Sahary. Odtud dojížděl do vzdálených oáz a věnoval se především evropským křesťanským komunitám. Zažil také období protifrancouzského povstání a alžírské války.
V roce 1958 se přesunul do Mnichova. Staral se zde o české krajany, kteří stejně jako on museli opustit vlast.
Od roku 1980 začal pracovat pro Rádio Svobodná Evropa. Posluchači v komunistickém Československu mohli jeho hlas slyšet v náboženských pořadech a přenosech bohoslužeb. Muž, kterému v roce 1950 hrozilo zatčení, tak nakonec po desetiletí promlouval k lidem za železnou oponou.
Po listopadu 1989 se Karel Fořt mohl znovu svobodně vracet do Československa. V dalších letech žil střídavě v Mnichově a Českých Budějovicích. Za své zásluhy obdržel Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Zemřel 21. ledna 2014 ve věku 92 let.
Zdroje:
