Článek
Vladimír Koza se narodil v Plzni, kde vystudoval gymnázium a v roce 1979 medicínu na Karlově univerzitě. Původně chtěl být matematikem, nebo psychiatrem, ale osud ho zavál k hematologii. „Nakonec je jedno, co děláte, když to trochu vede k dobrému,“ řekl jednou a těmito slovy žil. Po studiích nastoupil do hematologické laboratoře v Plzni, později na interní kliniku Lochotín a v roce 1994 založil hematologicko-onkologické oddělení plzeňské fakultní nemocnice, kde se stal primářem.
Odvaha v pionýrských podmínkách
Rok 1991 byl zlomový. Koza se rozhodl, že už nechce přihlížet, jak pacienti s leukemií umírají jen proto, že v Československu nikdo neprovádí transplantace kostní dřeně. „Kdyby se ti lidé narodili o třicet kilometrů dál, v Německu, žili by,“ říkával s hořkostí. A tak se pustil do něčeho, co bylo tehdy na hraně nemožného.
Jeho první pacientkou byla 25letá Jana. „Ležela jsem v Rokycanech s chřipkou, ale něco nebylo v pořádku. Převezli mě do Plzně, kde byl doktor Koza,“ vzpomínala. Koza jí tehdy otevřeně řekl: „Máte chronickou leukemii, zbývají vám tři až čtyři týdny. Transplantace je jediná šance, ale nikdy jsem to nedělal.“ Jana souhlasila, dárkyní se stala její sestra. Když se dřeň ujala, Koza přiběhl s radostí: „Janičko, mám pro vás dobrou zprávu!“ První pacientka se dodnes těší dobrému zdraví a obecná průměrná úspěšnost se v plzeňském transplantačním centru pohybuje mezi 50-70 procenty podle typu transplantace.
Registr dárců: Most mezi životem a smrtí
Úspěch Jany Kozu utvrdil, že je na správné cestě, ale věděl, že příbuzenské transplantace nestačí. Vhodného dárce má jen čtvrtina pacientů. Proto v roce 1992 založil Český národní registr dárců kostní dřeně, aby umožnil transplantace i od nepříbuzných dárců. V té době byly podobné registry novinkou i ve světě, například ten v USA vznikl jen o dva roky dříve.
Aby registr mohl fungovat, Koza založil i Nadaci pro transplantaci kostní dřeně. „S tatínkem jedné pacientky jsme šli na radnici, zapsali nadaci do knihy, otevřeli účet v bance a začali,“ vzpomínal. Dnes by to kvůli byrokracii bylo nepředstavitelné, ale tehdy, v transformačních 90. letech, to byla doba plná možností. První dárce byl zapsán v září 1992, a do roku 2012 jich bylo přes 40 tisíc.
Primář Koza byl přesvědčen, že základem úspěchu byl fakt, že se založením registru neměl co do činění stát a že ho nikdy neřídil žádný byrokrat. V roce 2004 získal registr jako čtvrtý na světě prestižní akreditaci Světové asociace dárců kostní dřeně. Aktuálně je v plzeňském registru (v Česku je více registrů, další například při Institutu klinické a experimentální medicíny) zapsáno přes čtyřicet tisíc lidí. I to je ale někdy málo, vhodný dárce se hledá těžko.
Člověk s velkým srdcem
Vladimír Koza nebyl jen lékař, ale i vizionář a týmový hráč. Na prvním místě byl vždy pacient. Oddělení, které vybudoval, dnes provádí kolem 100 transplantací ročně s úspěšností 50–70 %. Koza však zůstával skromný. Kritizoval arogantní lékaře, kteří si myslí, že jsou „Pánbůh“ a medicínu přirovnával k umění: „Je to jako hudební sluch. Musíte vycítit, kdy je ten správný okamžik.
Vidím třeba jít po chodbě osmadvacetiletého lékaře, z pokoje vystoupí osmašedesátiletý pán v županu a uctivě a pokorně se zeptá, jestli by už ho pan doktor mohl pustit domů, že už mu nic není. A tenhle mladý frajer odvětí: Až zítra… Protože je to přece pro dobro pacienta, že. A nezeptá se, proč ten člověk spěchá domů, jestli tam nemá psa, který na něj čeká. Tak takového člověka bych já vyrazil. Je to totiž jen zdánlivá maličkost. Když v tom ten lékař žije desítky let a nikdo ho včas nesekne po ruce, začne si myslet, že je Pánbůh. Takových je u nás hodně.
Jeho lidskost se projevovala v příbězích, jako byl ten o slečně Karličce, která se čtyři roky bála transplantace. Koza s ní trpělivě hovořil, až nakonec souhlasila. Jako zdravá a úspěšná modelka mu pak každoročně na výročí transplantace nosila kravatu. Nebo příběh sedmileté Kačenky, která díky setkání s dárkyní Ivanou zažila „vteřinové štěstí“, jak Koza nazýval okamžiky, kdy viděl radost zachráněných a jejich dárců.
Osobní život a boj s rakovinou
Koza se oženil ještě během studií, jeho žena byla psycholožka a měli dvě dcery – logopedku a oční lékařku. Práce ho však pohlcovala. „V nemocnici jsem skoro bydlel,“ přiznal. Přesto nikdy nelitoval. „Nemám pocit, že bych něco dělal jinak,“ řekl v květnu 2012, kdy už bojoval s rakovinou. Zemřel 17. června 2012, ve věku 57 let.
I v nemoci zůstával otevřený a filozofický. „Svět mění miliony drobných laskavostí, ne reformy,“ říkal, kritizujíc byrokracii a státní zásahy do zdravotnictví. Věřil, že skutečnou změnu přinášejí lidé, jako jsou dárci kostní dřeně, kteří dobrovolně přijedou a zachrání cizí život.
Po Kozově smrti pokračují v jeho díle primář Pavel Jindra, ředitel registru Daniel Pagáč a předseda nadace Samuel Vokurka. Plzeňské centrum obhájilo prestižní akreditaci JACIE, jedinou v postkomunistických zemích a v současné době buduje „Obláček“ – moderní nástavbu transplantačního centra podle návrhu Evy Jiřičné.
Dne 28. října 2012 obdržel MUDr. Vladimír Koza in memoriam medaili Za zásluhy.
Zdroje:
