Článek
Muž, který měl na svědomí brutální mučení faráře Josefa Toufara, dožil v pohodlí, se slušným důchodem a lékařskou péčí, zatímco jeho oběť našla smrt na operačním stole poté, co byla téměř měsíc systematicky týrána. Přestože Ladislava Máchu české soudy po roce 1989 odsoudily, jeho trest byl proti spáchané hrůze zanedbatelný. A lítosti se od něj nikdy nikdo nedočkal.
Od ministranta k horlivému komunistovi
Málokterý životní příběh nabízí tak ostrý kontrast mezi dětstvím a dospělostí jako ten Máchův. Rodák z Višňové u Příbrami sloužil v dětství jako ministrant, chodil na poutě na Svatou Horu a vyrůstal v tradičním prostředí, které mělo k pozdějšímu komunistickému fanatismu daleko. Vyučil se automechanikem, ale ještě během války vstoupil do ilegální skupiny Srp a kladivo, byl zatčen gestapem a odsouzen k smrti. Po útěku z bombardovaných Drážďan se připojil k partyzánské skupině. Odbojová minulost mu po roce 1945 otevřela cestu do struktur SNB, tehdy prestižního a politicky klíčového sboru. Již v červnu 1945 vstoupil do KSČ a budoval kariéru houževnatého, ideově velmi loajálního bezpečnostního pracovníka. Z tehdejšího pohledu byl ideálním kádrem: mladý, fyzicky silný, tvrdý, ambiciózní a přesvědčený o své nepostradatelnosti.
V únoru 1948 aktivně podporoval komunistický převrat, zaměřoval se na destabilizaci demokratických stran a sledoval církev. Jeho ideologický hněv se obrátil právě proti katolíkům, přestože sám kdysi ministroval a byl ve víře vychováván. Vystoupil z církve, aby si zajistil kariéru.
Mácha nebyl sám, režimu sloužila celá rodina. Sestra Jana se stala příslušnicí SNB a provdala se za estébáka. Manželka Věra Šarochová dosáhla hodnosti kapitánky StB. Rodinné Vánoce probíhaly pod heslem věrnosti Gottwaldovi.
Raketový vzestup
V rámci Státní bezpečnosti se brzy stal jedním z těch, kteří byli ochotni plnit i ty nejdrsnější pokyny shora. V kádrových posudcích působí jako ideální typ poválečného komunistického „nového člověka“: iniciativní, pracovitý, průbojný. Mácha sám si uvědomoval, že bez vzdělání je cesta vzhůru těžká, údajně proto u svých podřízených prosazoval „zvyšování odborné i politické kvalifikace“. Ačkoli se to může zdát paradoxní, právě dril, disciplína a víra v ideologickou povinnost tvořily základ jeho profesní identity.
Číhošťský zázrak: Záminka k perzekuci
Nejtemnější kapitola Máchova života přišla v roce 1950. Komunistický režim hledal záminku k útoku na katolickou církev, kterou označoval za „služku světového imperialismu“. Příležitost se naskytla 11. prosince 1949 v obci Číhošť: při kázání pátera Josefa Toufara se několikrát pohnul kříž nad svatostánkem. Událost zůstala nevysvětlená. Dnes historici spekulují o provokaci StB, kterou chtěl režim využít k diskreditaci církve.
V lednu 1950 přijelo do Číhoště „komando“ StB v čele s Máchou. Nejprve se představili jako novináři, pak Toufara zatknuli a odvezli do valdické věznice. Cílem bylo donutit ho k přiznání, že křížem manipuloval na příkaz Vatikánu a uspořádat monstrproces s církevními hodnostáři.
Toufar, 47letý oblíbený kněz, odmítal obvinění. Mácha a jeho přešli k „zostřeným metodám výslechu“. Toufar byl svlečen, přivázán k lavici, pověšen za ruce a brutálně bit, bičován a mučen v mrazivé cele. Tři muži se střídali, Mácha byl nejsadističtější – kolegové ho museli krotit. Po necelém měsíci, 25. února 1950 přesně v den výročí komunistického převratu, Toufar zemřel na následky mučení.
Režim tak ztratil obětního beránka a zároveň hlavní postavu chystaného monstrprocesu. Přestože se Toufara na poslední chvíli snažili zachránit a operovali ho v luxusním sanatoriu, bylo pozdě. Tělo pohřbili pod falešným jménem v Ďáblicích. Mácha později tvrdil, že jednal na Gottwaldův příkaz: „Řídil jsem se rozkazem soudruha Gottwalda. To mi bylo svatý!“
Symbolický postih
Bezprostřední postih byl symbolický. Ladislav Mácha dostal stranickou důtku, byl převelen na méně významné pracoviště a jeho kariéra u StB postupně končila. V roce 1968 byl dokonce krátce vzat do vazby, ale okupace Československa případu učinila rychlý konec. Vražda byla v tehdejším právním rámci promlčena.
Po roce 1989 se kauza otevřela znovu. Soudy jej v letech 1998–1999 uznaly vinným ze zneužití pravomoci veřejného činitele a těžkého ublížení na zdraví. Dostal pět let, následně dva. Za mříže nastoupil až v roce 2002 a po roce byl podmíněně propuštěn. Jeho vina za smrt Josefa Toufara nebyla nikdy formálně uznána — právně byla totiž „promlčena“.
Muž bez lítosti
Až do své smrti vystupoval Mácha jako pronásledovaný nevinný člověk. Tvrdil, že jeho řeči o jeho krutosti jsou pomluvou a že je obětí protikomunistické šikany. Soudům se vysmíval, útočil na historiky, odmítal komunikovat. Nikdy neprojevil sebemenší náznak lítosti. Jeho dům na pražském Veleslavíně zůstal pro novináře zavřeným místem věděl, že to, co udělal, se nedá obhájit. Ale možná věřil, že loajalita ke straně jej morálně chrání až do posledního dne.
Dědictví, které bolí
Ladislav Mácha se stal symbolem sadismu padesátých let. Reprezentuje generaci mužů, kteří prodali vlastní svědomí ve jménu ideologie. Komunistický režim mu umožnil stát se z obyčejného automechanika obávaným vyšetřovatelem, který měl moc nad životy jiných. A on tu moc využil s brutalitou, která dnes vyráží dech i zkušeným historikům.
Zdroje:
