Článek
Věznice Leopoldov, původně postavená v 17. století jako protiturecká pevnost, sloužila od roku 1855 jako jedno z nejpřísnějších vězeňských zařízení v Československu. V 50. letech 20. století se stala nechvalně proslulým místem, kde komunistický režim věznil politické odpůrce, včetně osobností jako biskup Pavel Peter Gojdič či politik Rudolf Beran. Nelidské podmínky a kruté zacházení s vězni zanechaly na Leopoldově temnou pověst.
Po sametové revoluci v roce 1989 přišel nově zvolený prezident Václav Havel s velkorysou amnestií, vyhlášenou 1. ledna 1990. Tato amnestie, která neměla v dějinách Československa obdoby, propustila přes 23 000 z celkových 31 000 vězňů, včetně 652 odsouzených z Leopoldova. Cílem bylo osvobodit politické vězně, které věznil komunistický režim. Amnestie se však vztahovala i na některé násilné zločince. Mnozí z propuštěných, jako například Josef Kott či Jaroslav Gavičarčík, se po propuštění dopustili dalších závažných zločinů.
Na druhou stranu amnestie vyvolala vlnu nespokojenosti mezi těmi vězni, na které se nevztahovala. Především těmi, kteří si odpykávali dlouholeté tresty za vraždy, znásilnění či loupeže. Právě tato frustrace stála u zrodu vzpoury v Leopoldově.
Od hladovky k chaosu
Vzpoura začala 15. března 1990, kdy 217 vězňů, rozhořčených tím, že nebyli zahrnuti do amnestie, vyhlásilo hladovku a vytlačilo dozorce z ubytovacích prostor. Brzy se k nim přidali další trestanci a věznice se ocitla pod jejich kontrolou. Vůdcem vzpoury se stal Tibor Polgári, který se dokonce prohlásil „ředitelem věznice“. Vězni obsadili kuchyni a sklady, kde se zmocnili zásob potravin, léků a alkoholu. Ve výrobních halách, kde dříve pracovali pro libereckou textilku a TOS Trenčín, si začali vyrábět zbraně – od dýk a mačet až po improvizované zápalné lahve a dokonce plamenomet.
Přes 150 vězňů, kteří se odmítli podílet na rabování a ničení věznice, vzbouřenci drželi jako rukojmí. Po celou dobu odmítali vyjednávat a trvali na svém propuštění.
„Na jedné straně tak byli kápové mající k dispozici celé vepřové kýty, bedny pomerančů, léky a těkavé látky k fetování, na druhé straně ubohé trosky lidí, kteří by při vyčkávací taktice ozbrojených složek dlouho při životě nevydrželi,“ citovala tehdy ČTK slovenské politiky. Vůdcové vzpoury tyto vězně pak dokonce zamkli v jednom objektu a zapálili střechu.
Nejagresivnější skupina se zabarikádovala na střeše jedné z budov, odkud házela na bezpečnostní složky zápalné lahve. Vězni odmítali vyjednávat a trvali na svém propuštění, přičemž situaci zhoršovalo rabování a ničení věznice. Pět z jedenácti budov bylo zcela zničeno požáry, škody dosáhly téměř 30 milionů korun.
Potlačení vzpoury
Po několika dnech vyčkávání se 28. března 1990 rozhodlo o razantním zásahu. Velitelem operace byl jmenován náměstek ministra vnitra Slovenské republiky Andrej Sámel. Po neúspěšném pokusu o vyjednávání byla nasazena mohutná síla: 512 policistů, 62 příslušníků zásahové jednotky, 350 dozorců, 80 psovodů, 100 odborníků z Vysoké školy SNB, 150 výsadkářů a 1000 pohraničníků. Vnitro a armáda nasadila šest obrněných transportérů, jeden lehký a čtyři těžké vrtulníky. Zdravotní péči zabezpečovalo 200 lidí a okolní civilní nemocnice byly připraveny na nápor zraněných.
Zásah trval dvě a půl hodiny a probíhal v těžkých podmínkách. Vězni se bránili ručně vyrobenými zbraněmi, což vedlo k boji muže proti muži. Výsledek byl jednoznačný: všech 1006 vzbouřenců bylo spoutáno a převezeno do jiných věznic. Jeden vězeň při vzpouře zahynul, když mu v ruce explodovala vlastnoručně vyrobená výbušnina. Zraněno bylo 29 vězňů a 11 příslušníků bezpečnostních složek, jeden z nich vážně.
Zásah byl zahraničními odborníky hodnocen jako profesionální, přesto vyvolal vlnu kritiky ze strany některých československých politiků a novinářů, kteří jej označili za brutální. Kritizováno bylo i to, že vězni byli po zásahu svlečeni donaha, aby bylo zajištěno, že u sebe neskrývají zbraně. Tato kritika vedla k odvolání velitele zásahu Andreje Sámela.
Následky a soudní proces
Soudní proces s účastníky vzpoury začal v říjnu 1992 v opraveném kinosále věznice Leopoldov. Obžalováno bylo 73 vězňů, z nichž 61 bylo odsouzeno k trestům v celkové délce 345 let a 10 měsíců. Nejvyšší trest činil 14,5 roku, nejnižší 18 měsíců. Pět obžalovaných bylo zproštěno viny a šest bylo vyloučeno k samostatnému jednání.
Krvavý útěk z roku 1991
Tragédie v Leopoldově však nekončila. 23. listopadu 1991 zorganizoval Tibor Polgári spolu s dalšími šesti vězni brutální útěk. Při něm bylo zavražděno pět dozorců, z toho tři přímo Polgárim. Vězni se zmocnili uniforem, klíčů a zbraní, včetně samopalů a pistolí. Po útěku ukradli několik aut, zranili civilisty a plánovali útěk přes Polsko do Austrálie. Jejich svoboda však trvala pouhých 20 hodin – po rozsáhlé policejní operaci byli všichni dopadeni. Polgári byl při zatýkání postřelen, když se pokusil použít samopal.
Následný proces v roce 1993 přinesl recidivistům tvrdé tresty: Polgári, Ondrej Harvan a Miloš Uriga byli odsouzeni k doživotí, ostatní dostali tresty od 13 do 18 let. Harvan později spáchal sebevraždu, zatímco Polgári se stal legendou slovenského kriminálního podsvětí. Dnes je nejdéle trestaným vězněm na Slovensku a i když se pokoušel o obnovu soudního procesu, Krajský soud v Bratislavě jeho žádost zamítl.
Lekce z Leopoldova
Příčiny samotné vzpoury vězňů i vražd pěti dozorců v Leopoldově byly důsledkem neprofesionálních rozhodnutích tehdejších ministrů spravedlnosti a přímou účastí některých politiků na „humanizaci“ vězeňství. Není bez zajímavosti, že v obdobných amerických věznicích podepisují nastupující vězni prohlášení, že v případě pokusu o vzpouru či útěk jsou obeznámeni s tím, že proti nim bude bez upozornění použita střelná zbraň. Jak dokazuje americká vězeňská praxe, málokterý uprchlý vězeň se za mříže vrátí živý.
Zdroje:
