Článek
Evelina, tehdy ještě Eva Landová, vyrůstala v asimilované židovské rodině na pražské Letné. Její otec Emil podnikal v textilním průmyslu, vyrábějícím žíněné látky z koňských ocasů. Matka Ilse pocházela z německého prostředí Sudet a měla starší dceru Lízu z předchozího manželství. Poklidný život rodiny se zhroutil 15. března 1939, kdy nacisté obsadili Československo. Evelině bylo osm let. Symbolickou ranou byla ztráta Evelinina kanárka Punti, kterého musela odevzdat, protože Židé nesměli vlastnit domácí zvířata. „Předala jsem ho v Haštalské ulici přes okýnko nějakému pánovi. Kanárci naštěstí nebyli registrovaní,“ vzpomínala s hořkým humorem. Rodina se musela přestěhovat do menšího bytu v Klimentské ulici. Od roku 1941 musela nosit Davidovu hvězdu, kterou si Židé paradoxně museli kupovat, pokud potřebovali více kusů. I přes útlak nacházela Evelina radost v židovské škole v Jáchymově ulici a na hřišti Hagibor ve Strašnicích, kam směly židovské děti chodit pěšky.
Terezín: Přestupní stanice do pekla
V červnu 1942 byla rodina Landových deportována do terezínského ghetta jako součást odvetných transportů po atentátu na Reinharda Heydricha. Dvanáctiletá Evelina byla umístěna do dívčího domova, kde žila s asi třiceti děvčaty. Život v ghettu byl těžký – přeplněné prostory, hlad, šířící se nemoci jako tyfus, žloutenka či dětská obrna. Přesto se zde našli lidé jako Fredy Hirsch, kteří organizovali dětské domovy a snažili se dětem zpříjemnit život. Evelina zpívala, malovala pod vedením malířky Friedl Dicker-Brandeisové a poslouchala příběhy o Řecku či Francouzské revoluci. „Učily jsme se, i když to bylo zakázané. Při kontrolách jsme měly říkat, že si jen hrajeme,“ vzpomínala.
Osvětim
V prosinci 1943 skončila celá rodina v Osvětimi. Evelinin otec zemřel na tuberkulózu, sestra Líza s rodinou a babička zahynuly v plynových komorách. V červnu 1944 prošly Evelina a její matka selekcí, kterou vedl i nechvalně proslulý Josef Mengele. „Mně bylo třináct, mámě čtyřiačtyřicet, ale uznali nás za práceschopné,“ říkala Evelina. Unikly tím smrti v Osvětimi, ale čekala je těžká práce v dalších táborech, kde hloubily protitankové příkopy. Podmínky byly kruté – shnilé jídlo, dřeváky v mrazu, nemoci jako úplavice a tyfus. V listopadu 1944 Evelina ztratila matku Ilse, která zemřela vyčerpáním během stříhání vlasů na táborovém revíru.
Pochod smrti a osvobození
Koncem roku 1944, když se fronta blížila, nastoupily byly vězeňkyně k pochodu smrti. Evelina, s omrzlými a hnisavými nohami, nemohla chodit a zůstala v táboře. Němci se pokusili zahlazovat stopy vraždili fenolovými injekcemi a pažbami pušek. Evelina přežila. „Na mě se injekce nedostaly,“ vysvětlovala. Když se 21. ledna 1945 otevřely dveře jejího bloku a Rudoarmějec zvolal: „Zdravstvujtě!“, Evelina pochopila, že je svobodná.
Adopce v Sovětském svazu
Po osvobození Rudou armádou byla Evelina převezena do nemocnice v polské Iławě , kde se zotavovala z omrzlin a podvýživy. Z Iławy jela sanitním vlakem na východ, směrem k Syzrani v Povolží, ačkoliv toužila po návratu do Prahy. Během cesty se setkala s Mojsejem Ionovičem Merem, židovským pediatrem sloužícím v Rudé armádě, který změnil její život. Mojsej Mer, původem z Leningradu, byl hluboce dojat Evelininým osudem. Když zjistil, že je sirotek, navrhl jí adopci. „Řekl, že jeho žena je klavíristka a že by mě vzal do rodiny. Nejdřív jsem to nebrala vážně, špatně jsme se domlouvali, on uměl trochu německy, já taky. Říkala jsem, že chci do Prahy, ale on odpověděl: „Nemáš tam domov, skončíš v sirotčinci. Během dlouhé cesty mě přemluvil,“ vzpomínala Evelina. Adopce nebyla jen aktem soucitu, ale i odvahy. V Sovětském svazu tehdy panoval silný antisemitismus, a přijetí cizí židovské dívky do rodiny nebylo bez rizika. Po třech týdnech cesty dorazila Evelina v dubnu 1945 do Syzraně, kde byla umístěna do nemocnice. Mojsej Mer musel pokračovat ve svých armádních povinnostech, ale zajistil, aby Evelina zůstala v Syzrani, když se ostatní ženy přesouvaly dál do Kujbyševa. „Zůstala jsem sama v cizí zemi, neuměla jsem rusky, nemohla jsem číst ani psát, nemohla jsem s nikým mluvit,“ popsala Evelina. Po čtyřech měsících nejistoty přišel telegram od Mojseje Mera, který Evelinu zval do Leningradu. Ukázalo se, že musel přemluvit svou manželku, klavíristku, která nebyla na adopci připravena, zejména v poválečném SSSR, kde byl život obtížný. Merovi jí zakázali mluvit o své minulosti, částečně kvůli antisemitizmu v SSSR. KGB byla navíc všudypřítomná. Evelina se vrhla do studia, aby překonala jazykovou bariéru a ztracená léta. Navštěvovala dálkovou školu pro válečné sirotky, dostala soukromou učitelku ruštiny a matematiky a v roce 1946 nastoupila do běžné ruské školy. „Byla jsem chytré dítě, ale najednou jsem byla mezi nejhoršími žáky, protože jsem neuměla rusky,“ přiznala. Přesto školu dokončila se stříbrnou medailí, což jí otevřelo cestu na vysokou školu.
Život v SSSR a touha po Praze
Evelina chtěla studovat slavistiku, aby se přiblížila svým českým kořenům, ale v roce 1950 sovětské univerzity omezovaly přístup Židům na některé obory. „Říkali, že Židé nejsou důvěryhodní pro diplomatické mise,“ vzpomínala. Po neúspěšném pokusu o studium slavistiky, kdy dokonce napsala dopis Stalinovi, začala studovat španělštinu. Když byla fakulta zrušena, dokončila germanistiku. „Všichni se divili, proč zrovna němčinu, ale byla to náhoda,“ říkala s úsměvem. Němčinu pak učila na leningradské Akademii umění. V roce 1953 se vdala za Semjona Naimarka, židovského studenta architektury a měli dvě děti.
Návrat do Prahy
Evelina nikdy nezapomněla na Prahu. V roce 1959 objevila knihu Továrna na smrt od Ericha Kulky a Oty Krause, která popsala její zážitky z Terezína a Osvětimi. Napsala autorům dopis a díky jejich pozvání se v roce 1960 poprvé vrátila do Československa. Zjistila, že byla prohlášena za mrtvou a její majetek zdědili příbuzní. Po letech soudů získala zpět chatu, ale čelila udání za šíření pomluv o SSSR. Po smrti manžela v roce 1985 a pádu komunismu se Evelina v roce 1991 natrvalo vrátila do Prahy. Usadila se v malé garsonce, kterou si sama opravila. Až do své smrti 8. února 2024 jezdila po školách v Česku i Německu, kde vyprávěla svůj příběh. „Je třeba vyprávět, i když je to nesdělitelné. Vše uvedli do chodu lidé. Proč si myslíme, že se to nemůže opakovat,“ zdůrazňovala.
Zdroje:
MEROVÁ, Evelina. Opožděné vzpomínky : životopis, který se nevešel na jednu stránku. Vyd. 1. Brno: Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, 2009. 155 s.
