Článek
Plzák se narodil v roce 1925 na pražském Smíchově do rodiny lampáře. Prosté poměry ho formovaly víc, než by se mohlo zdát. Už jako kluk si uvědomoval, že se chce dostat dál, než kam dosáhl svět jeho rodičů. Byl cílevědomý, ambiciózní, neposedný, a to se nezměnilo po celý jeho život.
Po gymnáziu vystudoval medicínu. Zajímal se o vztahy, lidské chování, emoce – a také o to, jací lidé se stávají „silnými“. V psychiatrii našel prostor, kde mohl zkombinovat analytické myšlení s hlubokým porozuměním pro lidskou bolest. Jako primář psychiatrické kliniky v Bohnicích zavedl a v praxi propagoval některé nové metody a přístupy v rámci psychoterapie. Také se stal zakladatelem nového oboru, a to manželského poradenství, přičemž vytvořil i vůbec první vysokoškolské učební texty v tomto směru na světě. Pro své rady manželům se stal Plzák legendou. Za jednoho z největších „zabijáků“ vztahů považoval žárlivost.
Lásky, manželství a vztahy muže, který radil ostatním
Byl charismatický, společenský a celý život se pohyboval mezi studenty, pacienty a kolegy. Ženy ho přitahovaly a on přitahoval je. Klinicky se mimo jiné zabýval depresemi. Mezi jeho pacienty bylo mnoho známých osobností, třeba herců. Od 60. let byl totiž „jako doma“ mezi bohémskou společností spojenou zejména s divadly Rokoko, Semafor či Reduta. V této době mu do života nakrátko vstoupily i dvě krásné herečky, Olga Schoberová a Marie Drahokoupilová. Sám Plzák nepatřil mezi zrovna vzorné manžele. Ženatý byl celkem dvakrát a měl i několik milenek. Měl zřejmě slabost pro mladé ženy, jeho druhá manželka byla o 24 let mladší. Zajímavé je, že dotyčnou znal od jejích čtyř let. Pracovala jako „obyčejná“ prodavačka, což váženému primáři vůbec nevadilo, právě naopak. Jeho první manželství totiž ztroskotalo z toho důvodu, že jeho tehdejší manželka chtěla také budovat kariéru jako advokátka, zatímco doktorovi by vyhovovala spíše žena udržující domácí pohodu. To se mu nakonec splnilo a se svou druhou ženou žil takřka 40 let.
Možná právě to vysvětluje i jeho nejslavnější „manželské pravidlo“. Jeho věta o zatloukání byla sice míněná jako nadsázka, ale zároveň vypovídala o realistickém přístupu k lidským slabostem. Plzák věřil, že vztahy nejsou ideální konstrukce, ale živé organismy, které občas potřebují méně pravdy a více ohleduplnosti.
Osobní tragédie
Za jeho suchým humorem a profesní jistotou se ukrývala bolest, o které příliš nemluvil. Jeho syn Mirek z druhého manželství spáchal těsně před maturitou sebevraždu.
„Bylo to rodičovské selhání… A u psychiatra o to větší. Navíc u člověka, který se věnoval sebevražednosti. Přesto ‚selhání‘ tak trochu v uvozovkách, protože podobné neštěstí potkalo nejednoho psychiatra. Také je namístě dodat, že v nauce o sebevražednosti platí pravidlo: psychiatrie nezná jediný příznak, podle kterého by se dalo spolehlivě určit, že dojde k sebevraždě. V tom je snad jakási moje úleva a snad omluva,“ uvedl Miroslav Plzák.
Když z jedné přednášky vznikl fenomén: Linka důvěry
Jednou po přednášce našel na chodbě studentku, která se bála jít domů. Měla ji tam čekat matka, která ji bila. Plzák ji nechal ve své kanceláři přečkat noc a tehdy ho napadlo: kolik je takových zoufalých, kteří nemají kam volat o pomoc?
V šedesátých letech proto spoluzaložil pražskou Linku důvěry – projekt, který byl ve své době průlomový. Anonymní psychologická pomoc po telefonu, bez soudu, bez papírování, bez otálení. Plzák sloužil směny, vedl tým a zároveň kladl vysoké nároky. Jeho cílem nebylo dělat psychoterapii po telefonu, ale být dostupný: „Musíme tu být, když se lidem láme život,“ říkával. Linka funguje dodnes. A i po desetiletích má jeho otisk.
Plzák zemřel v roce 2010. Zanechal po sobě desítky knih, stovky přednášek, tisíce pacientů – a nepočítaně životních příběhů, které ovlivnil. Změnil jazyk, kterým Češi mluví o vztazích. A i když ne každá jeho rada byla univerzálně použitelná, vždy v sobě nesla jedno: víru v to, že lidé mají na víc, než si myslí. Možná právě proto po sobě zanechal tak silnou stopu. Protože i když sám nesl víc bolesti, než kolik by se z jeho jízlivých bonmotů dalo tušit, dokázal ji proměnit v něco, co pomáhalo ostatním.
Příběhy slavných : podle dokumentárních filmů Pavla Křemena. 1. vyd. Praha: Albatros Media Česká televize, 2013. 110 s.
