Článek
„Když jsme se brali, byla Marie úplně normální holka,“ říká pan Jiří, který se se svou ženou seznámil na vesnické zábavě. „Vzali jsme se rychle, ještě nám ani nebylo dvacet, ale to bylo tenkrát běžné,“ vzpomíná. Oproti jiným mladým párům, které musely bydlet v panelákovém bytě s rodiči, měli Jiří a Marie velkou výhodu. Její rodiče jim nabídli horní patro v domku. „Tchán i tchyně byli docela fajn lidi. V některých věcech jsme sice měli trochu jiné názory, ale v podstatě se nám do života nepletli. Marie byla jejich jediná dcera a oni by se pro ni rozkrájeli,“ říká.
Po smrti rodičů přestavěli dům
„Nejdřív odešla tchýně, měla rakovinu. Byla to moc hodná ženská a dlouho jsem se se její smrtí nemohl vyrovnat,“ říká Jiří. O dva roky později zemřel i tchán a Marii spadl do klína dům po rodičích. „Měli jsme něco našetřeno, tak jsme se pustili do rekonstrukce. Naše dvě děti už byly poměrně velké a potřebovali jsme víc životního prostoru. Vůbec jsem tenkrát neřešil, že je dům psaný na Marii,“ vzpomíná Jiří. Manželům trvalo tři roky, než dům zrekonstruovali k obrazu svému a padly na to všechny úspory.
Změnila se k nepoznání
Jakmile byla rekonstrukce hotová, z Marie byl najednou úplně jiný člověk. „Vůbec jsem ji nepoznával. Začala být protivná, pořád se do mě kvůli každé blbosti navážela. Na co jsem šáhl, to bylo špatně. Jako by moje úloha v manželství skončila a přestal jsem pro svou ženu mít jakoukoli cenu,“ postěžoval si Jiří, kterému daný stav vadil, ale stále ještě doufal, že se vše urovná. „Tenkrát poprvé jsem si uvědomil, že jsem možná měl před rekonstrukcí bojovat o to, aby na mne Marie půl domu přepsala.“
Když se rozvedu, skončím pod mostem
Jiří to celkem dlouho snášel, ale nakonec mu došla trpělivost. Když před ženou nadhodil, že se chce rozvést, protože už nemají nic společného, Marie se mu vysmála. „Prý si klidně můžu jít, pokud mám kam. Ona se prý z baráku nehne, je její a mně v něm prý nepatří ani botník,“ říká Jiří, který řeší, co dál. Děti už dávno vyletěly z domu a domácí půtky mezi tátou a mámou jdou mimo ně. Jiří zvažuje, že požádá o pomoc právníka, ale neví, jestli to nebudou vyhozené peníze. „Řekla mi do očí, že nemám šanci a budu muset zůstat s ní. Prý nechce být na stará kolena rozvedená. Ale já už s ní být nechci. Vím, že bych teoreticky měl mít nárok alespoň na polovinu z toho, co jsme investovali do rekonstrukce. Potíž je ale v tom, že nemám skoro žádné doklady o tom, kolik peněz se do domu vrazilo. Materiál na rekonstrukci jsem sháněl pokoutně, kde se dalo. Práci jsem oddřel buď sám, nebo mi pomáhali kamarádi, samozřejmě také bez dokladu. Žena se mi směje do očí. Bojím se, že to dopadne tak, že si vezmu igelitku a půjdu. Jen nevím, kam,“ dodává Jiří.
Zdroj: rozhovor s panem Jiřím
