Článek
„Marka miluju, ale tohle beru jako těžký podraz,“ říká Andrea, která poslední týden probrečela. „Nevím, co bude větší ostuda – jestli to, že zruším svatbu, nebo to, když se vdám a později se mi budou všichni posmívat, že tchýně krade jako straka,“ říká nešťastně.
Láska jako z romantického filmu
„Když jsme se poznali, měla jsem pocit, že jsem v pohádce. Uplynul už rok od mého rozchodu a já ‚ležela‘ v seznamkách a zoufala se snažila najít partnera pro život,“ vzpomíná Andrea, která pracuje v účtárně, kde se to hemží ženami, ale mužský prvek se tam vyskytne, jen když kurýr přiveze pizzu nebo nějakou zásilku. „Jedna seznamka vedle druhé mi připadala jako výprodej u toho nejhoršího vetešníka. Jeden ztracený případ za druhým. Mamánci, ženatí borci, kteří si chtěli zvednou sebevědomí, exhibicionisté posílající záplavu fotek své ‚chlouby‘, prostě hrůza,“ stěžuje si Andrea.
Když už se po měsících neúspěšného hledání chtěla ze seznamky odpojit, narazila na Marka. Zpočátku jí nepřipadal ničím výjimečný, dokonce i první rande dopadlo „neutrálně“. Ale nic jí na Markovi nevadilo, a tak se sešli podruhé. A potřetí. Počtvrté už přespala u něj doma. „Zjistila jsem, že je okouzlující. Pečoval o mne jako o princeznu, třeba mi naplnil vanu, dal do vody voňavou pěnu, rozsypal lístky růží a na okraj vany mi připravil skleničku vína. Vážně jsem si připadala jako ve snu,“ usmívá se. A ten sen se kupodivu nerozplynul ani po měsících, ani po roce. Marek byl podle Andrey prostě splněný sen.
Žádost o ruku byla jako z pohádky
Po dvou letech vyrazila dvojice na dovolenou k moři. A ne na ledajakou. Ani jeden z nich totiž není typický plážový povaleč, tak vyrazili na individuální „poznávačku“ na Kanárské ostrovy a většinu dovolené prošli a procestovali půjčeným autem. „Bylo to úžasné. A pak mě jednou při západu slunce, když jsme koukali na moře, Marek požádal o ruku. Rozbrečela jsem se a samozřejmě jsem řekla ‚ano‘. A v duchu jsem si říkala, čím jsem si takové štěstí zasloužila,“ vzpomíná Andrea.
Neblahé odhalení
Po návratu domů začala Andrea s plánováním svatby. Všechno běželo jako na drátkách. Marek objednal na hostinu a přespání statek v jižních Čechách, Andrea si v půjčovně rezervovala krásné šaty, pozvánky pro 60 lidí už byly na cestě. Do příprav se zapojili i Andreini rodiče a také Markova maminka (tatínek od nich odešel, když byl Marek malý), která se chystala napéci koláče a cukroví. Prostě všechno, jak má být.
Pak došlo na setkání rodičů. „Markova maminka dorazila jednu neděli k našim na oběd,“ říká Andrea. „Všechno vypadalo normálně, žádný zádrhel se nekonal. Do té doby, než naši po odjezdu mé nastávající tchýně zjistili, že zmizel mamčin náramek, který ležel v koupelně na poličce,“ vzpomíná Andrea. „Nebyl nijak zvlášť cenný, tedy co do hodnoty, ale byl po babičce, takže z toho byla mamka hrozně špatná a obrečela to.“ Rodina prohledala celý byt, ale náramek nikde. „O týden později mi Marek náramek přinesl,“ říká Andrea. „Omluvil se za svou matku a vysvětlil mi, že se léčí s kleptomanií a že za to vlastně nemůže,“ kroutí hlavou Andrea. „On si snad myslel, že tím je to vyřešené. Podle něj mamča krade, protože je vlastně nemocná, a tak je to v pořádku. Vůbec nechápal, že mě to rozhodilo,“ dodává Andrea. Pohádali se kvůli tomu. Andrea zjistila, že Marek je dávno s úchylkou své matky smířený a nijak zvlášť mu to nevadí. Vlastně to považuje za prkotinu. Ona si ale neumí představit, že by měla v rodině člověka, který krade a může kdykoli ohrozit jak její dobrou pověst, tak pověst celé její rodiny. „Nevím, co mám dělat,“ říká a dodává: „Mám sto chutí svatbu zrušit, ale nevím, co bude větší ostuda. Jsem na Marka hrozně naštvaná, že mi to neřekl dřív. Asi bych o svatbě vůbec neuvažovala…“
Zdroj: rozhovor s Andreou S.
