Článek
Většina z nás starších věkem si ale ještě jako babka s dědkem nepřipadají a kromě práce mají i své koníčky. Je to opravdu špatně?
Nebudu lhát. Do důchodu mám ještě pěkných pár let a jsem zachovalá, aktivní ženská. Ve středním věku jsem „přičichla“ k potápění a většinu svého volného času (kterého ostatně kvůli práci moc nezbývá) i valnou část výdělku utrácím za tento svůj koníček.
Dříve to bylo jinak
Za mého mládí bylo zvykem vdát se brzy a mít okamžitě děti. Nevěsta s vystouplým bříškem nebyla v obřadní síni žádnou výjimkou. Ta, která se do 23 nevdala, byla terčem posměchu a moc šancí na ulovení ženicha už neměla. Mně se podařilo „lapit“ svého manžela ve věku 22 let, takže to bylo už v podstatě „na hraně“. První dítě jsem stihla ve 23, druhé ve 25. Díky tomu jsem už před padesátkou byla poměrně „free“. Děti postupně vylétly z domu a obě založily svou vlastní rodinu. Po padesátce jsme s mužem doma osaměli docela a společníka nám dělá jen náš pes. Potápění je naší společnou vášní.
Vnoučata jsou super, ale jen občas
Je pravda, že mí rodiče za mého mládí měli naše děti na krku velice často. Ale tenkrát to bylo lehčí. Oba šli do důchodu o spoustu let dříve, než jdeme my. A v důchodu se nudili, takže se výpomoci s péčí o vnoučata nijak nebránili. A nejspíš proto, že si pamatují víkendy a dovolené s babičkami a dědečky, očekávají totéž od nás. A nechtějí pochopit, že chodíme ze zaměstnání utahaní, o víkendu si chceme odpočinout a 4 týdny dovolené chceme rozprostřít – jeden týden v létě potápění, jeden týden volna na Vánoce, jeden týden lyžování v Alpách – a jeden týden pro vnoučata.
Jenže mladým se to zdá být málo. Představují si, že bychom si děti vzali o prázdninách na 4 týdny, prý bychom se mohli (já a manžel) prostřídat. Děti jsou navíc každou chvíli nemocné, mladí jsou utahaní a nejraději by byli, kdybychom si děti vzali každý víkend k nám, což nechceme. Úplně mi stačí, když přijedou na nedělní oběd a po třetí odpoledne zase odjedou. A to je kámen úrazu. Minule jsem se od zetě dozvěděla, že jsem špatná babička. Ale je to opravdu tak? Nemáme i my, ačkoliv jsme reálně babičkami a dědečky, také právo na odpočinek? Je pravda, že až budeme opravdu v důchodu, mladí už tolik pomoci s dětmi potřebovat nebudou. Kde je ale chyba? V nás? Jak to máte u vás doma?
Zdroj: úvaha autorky
