Článek
„Prý se po mně máma, když ještě byla při vědomí, ptala. Prý se pořád dívala ke dveřím a čekala, že se v nich objevím,“ říká Pavel, pro kterého jeho sestra nemá dobrého slova.
Mámu jsem měl rád
„Když mi bylo osm, táta od nás utekl za mladší ženou. Máma pak mě a moji o 2 roky starší sestru vychovávala až do naší dospělosti sama. Dneska to vidím tak, že se pro nás obětovala. Možná, že nějaké známosti měla, ale domů nám nikdy nikoho nepřivedla, ostatně, měla se co ohánět, aby nás vůbec uživila. Náš táta se, pokud jde o alimenty, nijak nepředal a pravidelnost posílání peněz taky nebyla jeho silná stránka,“ vzpomíná Pavel na těžké časy po rozvodu rodičů. Oba děti tenkrát uzavřely s matkou jakýsi spiklenecký pakt. Byli silná trojka, která odolá všemu. Pro děti to bylo něco jako hra, pro matku boj o zvládnutí životních trablí. Jenže ne vždy se dařilo. „Vzpomínám si, že máma často brečela,“ říká Pavel. Už tenkrát se cítil bezmocný a zoufalý, že jí nemůže pomoci, a občas večer v posteli tajně brečel taky. Před mámou se ale snažil být silný a „velký“.
S matkou se mi žilo dobře
Jak roky ubíhaly, situace se srovnala. Pavel i jeho sestra Markéta vystudovali střední školu a pak šli do zaměstnání. Markéta se vdala a založila rodinu, Pavel zůstal u matky. „Byli jsme tak trochu spiklenci,“ vybavuje si Pavel spolužití s mámou. „Já si dlouho nemohl najít přítelkyni, máma byla taky sama, tak jsme večery trávili spolu. Mámě jsem se svěřoval s potížemi v práci, ona mně se zdravotními problémy. Společně jsme koukali na telku nebo vyrazili do lesa na houby,“ říká Pavel, kterému soužití s matkou vyhovovalo. Sestra Markéta mu sice tenkrát předhazovala, že matku využívá jako mamahotel a měl by se osamostatnit, ale on to tak nebral. „Bylo to výhodné pro nás oba. Mámě jsem přispíval finančně, což jí pomohlo, protože nájem nebyl malý a ona neměla nijak závratný plat, ona mi zase navařila a vyprala. Navíc jsme se ani jeden necítili sami,“ vysvětluje.
Stěhování k přítelkyni
Pavlovi bylo už skoro čtyřicet, když si konečně našel partnerku na víc než jednu noc. Byla o pár let starší než Pavel, ale jemu to nevadilo. Po roce chození se k ní na její naléhání přestěhoval. Připadalo jí totiž divné, že dospělý chlap bydlí u své matky. „Byla to změna, ale zas ne tak velká. Lída je pečovatelský typ, takže nám to fungovalo skvěle. Já vydělával, ona se starala o domácnost – a o mě,“ usmívá se Pavel. Problémy začaly až za pár let, když Pavlova matka onemocněla. „Nemohl jsem u mámy být každý den. Měl jsem náročnou práci, dvanáctihodinové směny plus pohotovostní služby. A tak péče o mámu spadla na sestru.“ Markéta z toho ale nebyla nadšená. Vyčítala mu, že matku spoustu let „vyžíral“, a tak by se o ni měl postarat, když je to potřeba. Nakonec to dopadlo tak, že najali pečovatelku, která pravidelně docházela, o zbytek se postarala Markéta. Petr za matkou chodil většinou o víkendu, když zrovna neměl službu, někdy se stavil v týdnu, když měl volno. „Vždycky mě ráda viděla. Hned jak jsem přišel, zlepšila se jí nálada,“ říká Petr, který odmítá Markétiny výčitky, že pro mámu nic neudělal.
Do nemocnice jsem nedokázal jít
Petrova a Markétina matka bojovala s nemocí dva roky. Její stav se postupně zhoršoval a Petr za ní začal chodit čím dál méně. „Nezvládal jsem vidět mámu v takovém stavu, s bolestmi a v depresi. Tak jsem tam prostě nechodil,“ vzpomíná na dobu, kdy už ani léky nezabíraly dostatečně. „Poslední týdny před její smrtí jsem ji nenavštívil. Věděl jsem, že bych měl, ale prostě jsem to nedokázal. Když mi volala sestra, že je máma v nemocnici a lékaři doporučují, abychom se s ní rozloučili, nešel jsem tam. Prostě jsem nemohl. Zase jsem – jako tenkrát v dětství – cítil naprostou bezmoc. A taky jsem si chtěl pamatovat mámu takovou, jaká byla, když jsme spolu ještě bydleli,“ říká Petr. Jeho sestra to ale vidí jinak, protože byla svědkem, jak moc si matka v posledních dnech života ještě přála syna vidět. S bratrem, s kterým se po matčině odchodu pohádala do krve a kterého označila za nebetyčného sobce, se Markéta od té doby odmítá vidět, nezvedá mu telefon a údajně ho přestala považovat za bratra. „Ona to nechápe. Já měl mámu hrozně rád a právě proto jsem tam nemohl jít,“ vysvětluje Petr, který v jedné chvíli přišel o matku i sestru.
Zdroj: rozhovor s panem Pavlem S.
