Článek
Málokterá žena se spokojí se starostí o domácnost. Většina z nich se touží realizovat i v práci. Pro Jaroslavovu maminku to ale neplatilo. „Tátu si vzala ve svých 18 letech, tenkrát to nebylo nic divného,“ říká pan Jaroslav, „a od té doby prostě byla doma. Táta byl o hodně starší a měl jediný požadavek – aby pečovala o dům, o dítě, tedy o mne, a o sebe. Prostě, aby byla hezká a on se s ní mohl ve společnosti chlubit.“
Život v domácnosti
Takový život manželům zjevně vyhovoval. Jaroslavova maminka měla díky lékařské pozici svého manžela k dispozici dost peněz, rodina nemusela nijak zvlášť šetřit. Volný čas trávila cvičením, návštěvami kosmetického salonu a kadeřnictví. „Byli jsme spokojení všichni,“ vzpomíná Jaroslav.
V důchodu peněz ubylo
To ale samozřejmě nemohlo trvat věčně. „Když šel táta do důchodu, financí ubylo. Máma to nějak nemohla pochopit a utrácela pořád stejně. Chtěla mít ten svůj „standard“, říká Jaroslav. Manželské soužití začalo trochu skřípat. Jaroslavův táta neměl sílu usměrnit svou ženu v utrácení, na které si za ty roky zvykla, a tak nakonec ustoupil. Finanční rezerva se ztenčila na minimum.
Tátova smrt přinesla problémy
Pak přišlo neštěstí. „Táta dostal ve svých 70 letech infarkt. Bohužel byl doma sám a když jej máma našla, už bylo pozdě. Byl to otřes pro nás všechny, nejvíc ale pro mámu. Teprve pak jsem zjistil, jak je máma nepraktická. Nevěděla ani, kde mají doklady, co se musí každý měsíc platit, netušila, jestli mají pojištěný byt a že se musí platit povinné ručení na auto,“ vzpomíná Jaroslav . Všechno totiž vždy řešil a platil jeho otec a ovdovělá matka byla najednou úplně ztracená.
Nevychází s penězi
Když se nakonec rodina dopátrala všech účtů a informací, zjistilo se, že na účtu téměř nic není. Vdovský důchod, který Jaroslavově mamince připadl, byl nízký. Nezbylo než požádat o sociální dávky. „Nejhorší na tom je, že jakmile mámě na účtu přistanou peníze, udělá si „radost“ a všechno během dvou dnů utratí. A pak nemá ani na jídlo. Musím jí každý měsíc posílat poměrně velkou částku, a to mám sám velké náklady, protože platím hypotéku a mám dvě děti. Přece ji ale nenechám o hladu. Potíž je, že nechce pochopit, že nesmí všechny peníze utratit rovnou. Že se musí platit účty a jídlo,“ stěžuje si Jaroslav. „Kdyby tak táta tušil, jak to dopadne…,“ dodává smutně.
Zdroj: rozhovor s panem Jaroslavem
